Patříte k vrabcům, nebo k vlaštovkám?
Vzpomínám si, jak jsme vždycky pozorovali vrabčáky, když se po dešti ráchali v nejbližší kaluži. To jejich dovádění předčilo kdekterý humorný pořad v televizi, byť barevné. Kam se všichni poděli? Tady kolem živoří v keřících živého plotu pár kosáků, ráno nás budí strakapoud, který si hloubí hnízdo v nové izolaci a občas slyším zatoulanou hrdličku. Kde jsou všechny sýkorky? A co vlaštovky?
Dokud jsme měli u malenovské stařenky ve chlévě krávy, pozorovali jsme vlaštovčí rodiče, jak s plnými zobáčky mistrně prolétávali zvlášť pro ně otevřeným okýnkem a krmili své mladé. Nebáli se ani nás, ani kraviček. Jejich hnízda byla přilepená nahoře pod trámem. Vraceli se k nám každoročně a pamatuji si, jaká to byla sláva, když se nad okrajem hnízda objevily malé žluté zobáčky a pak i mladé vlaštovičky. Na podzim se dráty prohýbaly pod desítkami ptáků, kteří se s námi loučili před cestou na jih.
Už mne napadlo dát si na balkon ptačí budku, ale zůstalo jen při nápadu. Moje kamarádka Hanka to vyřešila líp. Na jaře sbalí s manželem pár švestek a nastěhují se do malé chatky se zahrádkou, někde u lesa. A do podzimu o nich není slyšet. I to je výhoda důchodového věku – po paneláku ani nevzdechnou. Když jsem se jí ptala, jestli se tam sami nebojí, podivila se: „Vždyť my tu nejsme sami, víš, kolik je tu s námi ptáčků?“ A pak běží posekat trávník, aby měla její ptáčata blíž k žížalám. A zvlášť po dešti si lebedí: „Dnes měli naši mladí drozdíci plná volátka, až je skoro vláčeli po zemi. Ani se jim nechtělo koupat, a to jsme jim krásně vyčistili to jejich koupátko, že z něj i náš Arvinek chodil pít.“
„K nám na balkon jednou v zimě přiletěl havran,“ vzpomněla Jana. „Asi se mu zalíbila lojová kulička pro sýkorky. Mlsně si ji obhlížel a za chvíli byla pryč i s provázkem. Naštěstí jsem jich měla zásobu, tak jsem navázala jinou. Druhý den přiletel zase. To už jsem číhala u balkonu. Překousat provázek bylo pro něj dílem chviličky. Sýkorky zase ostrouhaly. Zvolila jsem jinou taktiku. Prodloužila jsem provázek s kuličkou. Pro havrana žádný problém. Jednou nohou si provázek přitahoval, druhou jej přišlápl. Kulička byla jeho. To už do mne vjel vztek. On, nebo já? Připevnila jsem kuličku doprostřed balkonu na dlouhý provázek, aby na ni ze zábradlí nemohl dosáhnout. Přiletěl a vyhodnocoval situaci. Natahoval se na kuličku ze zábradlí, marně. Provázek byl tenký, nemohl se na něm udržet. Zkoušel kuličku rozhoupat a chytit ji v letu, ale to se mu nepodařilo. Tak si smutně sedl na balkonové zábradlí, vystrčil na mne ocas a po chvíli odletěl. Najednou mi ho bylo líto. Venku byla děsná zima a on měl hlad. Hned jsem šla navázat novou kuličku s krátkým provázkem, na kterou by lehce dosáhl, abych mu to vynahradila. Už nikdy nepřiletěl.“
Ale vraťme se k Ezopovi. Ptačí příběh, který mi vyprávěla Daniela, by se mu líbil. Daniela si ještě neužívá pohody zahradní chatky, ale váže ji povinnost k jedné malé kanceláři na okraji města. A právě tam se jednoho dne objevil pár vlaštovek. Zřejmě si vyhlížely vhodné místo pro stavbu hnízda. Pár dní jen tak posedávaly na stromech kolem, pak se rozhodly.
„Zalíbilo se jim okno naší kanceláře,“ začala Daniela. „A my jsme to brali jako malý zázrak, když opravdu začaly stavět hnízdo. Šlo jim to dost rychle, každý den kus přibyl a vlaštovky byly neúnavné. Pozorovali jsme je z uctivé vzdálenosti a okno jsme vůbec neotvírali, abychom je nevyplašili. Bylo to mistrovské dílo, mělo pravidelný tvar a vypadalo pevně a spolehlivě. Už jsme se těšili na naše vlaštovčátka. Stavba se blížila ke konci, chyběl jen úzký okraj nahoře, který by hnízdo uzavíral z obou stran kolem otvoru pro vchod.
V tu dobu se objevili vrabci. Už několik dní posedávali tiše na okolních stromech a pozorovali přičinlivé vlaštovky. Nerušili, jen jako by čekali, jestli se to vlaštovkám povede. Sotva bylo hnízdo hotovo, začali být vrabci najednou agresívní. Nalétávali na vlaštovky, pokřikovali na ně, snažili se je od hnízda odehnat. Vlaštovky se bránily hrdinně, strhla se přímo ptačí bitva. Jenže vrabců byla přesila.
Druhý den už jsme vlaštovky neviděli. V novém hnízdě hospodařili vrabčáci. A bylo to nepořádné vrabčí hospodaření. Nanosili si tam kdoví co, až se jim hnízdo rozmočilo a spadlo na zem. Přáli jsme jim to, raději bychom tam viděli naše vlaštovičky. Ale ty už jsme nikdy ani nezahlédli.“
Jaké poučení by z tohoto příběhu vyvodil Ezop? Těžko říci, i v jeho době chodili po světě lidé, pracovití jako vlaštovky, agresívní jako vrabci i moudří a hrdí, jako havran. Kam byste se zařadili vy?
Ivana Kochaníčková
Vajíčka za tři
Nejede a nejede. Autobusová zastávka se pomalu plnila. Už se pozdravili všichni ti, co se znali, prohodili takové ty zdvořilostní fráze jako: kam jedete, a to máme dnes pěkně, pak se hlavy všech otočily ve směru, odkud měl autobus přijet.
Ivana Kochaníčková
Úplně zbytečné alibi
Patřím k těm důchodcům, kteří rychle pochopili svůj životní omyl – že totiž v důchodu budou mít spoustu času na knížky, na zahrádku, na kamarády, vlastně na všechno, co dosud odkládali. Omyl. Vstávám v šest, usínám kolem půlnoci a nestíhám. Někdy ztrácím pojem o čase natolik, že si nejsem jistá, jestli je pondělí nebo už středa, o datu nemluvě.
Ivana Kochaníčková
Trampoty s myčkou
Klekla mi myčka. Ne že bych to nečekala, měla už svoje za sebou. Ale představa, že budu volat opraváře, někam ji vláčet, brát si volno, řešit novou, docela mne to rozhodilo. Seděla jsem nad ní jako hromádka neštěstí.
Ivana Kochaníčková
Jak se z muže stane chlap
Na ty sedánky jsme se vždycky těšili. Ať už to bylo při něčích narozeninách, nebo jsme se sesedli po poradách, nebo na školeních. Pracovala jsem tehdy na zahraničním závodě velkého stavebního podniku a naši experti, kteří se vraceli z pro nás cizokrajných zemí, se nenechali prosit a vyprávěli
Ivana Kochaníčková
Dobře utajený klarinetista
Tu melodii jsem poznala okamžitě, přestože jsem ji neslyšela desítky let. Zpívala si ji moje maminka, když jí bylo smutno. Měla krásný alt a zpívala ráda. Nejen, když jí bylo smutno. Ta melodie se mi vryla pod kůži. Maminka slova znala, já jsem si zapamatovala jen refrén: „Bože, proč vroucí jsi srdce mi dal, když nechceš, aby je někdo miloval...
Ivana Kochaníčková
Lidunko, neumírej mi!
Tenkrát se nás sešlo tolik, že jsme obsadily ten největší stůl v naší známé kafírně. Přišly holky, co jsou na mateřské a mají hlídací babičku, dorazily i ty, co ještě budují hodnoty, a pár důchodkyň. Rády se setkáváme, přestože už nás okolnosti rozprášily daleko od poklidného prostředí kancelářských stolů.
Ivana Kochaníčková
Čím hloupější sedlák, tím větší zemáky
Vždycky když vidím ty lány rozkvetlých orchidejí všech možných druhů a barev v kdejakém supermarketu, vzpomenu si na dobu, kdy jsem se vdávala. Bylo to před více než čtyřiceti lety v prosinci. Moje představa o krásné svatební kytici se mi rozplynula v prvním květinářství, kam jsem si šla kytici objednat.
Ivana Kochaníčková
Zapomeňte na ekologii, ohrožuje životy
Už když jsme přijížděli k domu, tak jsem měla ten divný pocit. Maminka nás obvykle vyhlížela na verandě, nebo vykoukla, když bouchla dvířka od auta. Tentokrát jsem ji neviděla. Popadla jsem tašku s nákupy a léky a běžela dovnitř, zbytek jsem nechala na Zdeňkovi. Vyběhla jsem těch dvanáct schodů bez dechu. Maminka nikde.
Ivana Kochaníčková
Tu peněženku nech ležet!
Minulý týden mi přišel v mejlu dopis od jedné profesorky z Japonska. Žije ve městě Sendai. Nevím, jak daleko je Sendai od míst největších katastrof, ale podle jejích slov je to město dost poničené. Chci vám citovat z dopisu pár slov:
Ivana Kochaníčková
Nevypadáš jako socka
Vletěla dovnitř jako velká voda a ještě v kabátě dosedla na židli v kuchyni. Po tváři se jí koulely slzy jako velké hrachy a padaly na sněhobílou halenku. Kapesník ignorovala. „Jedu od posudkového lékaře. Sebrali mi invalidní důchod.“
Ivana Kochaníčková
Uklízím, než přijde moje uklízečka
Ještě nikdy jsem ji neviděla tak zdrblou. Obvykle halekala už ode dveří a hned jí bylo plno. Na její otázku: Jak se máš?, jsem nestačila ani odpovědět. Sotva jsem se nadechla, spustila svůj dvouhodinový monolog a pak, vymluvená do poslední kapky, vždy spokojeně odkráčela. Do večera mne vždycky brněla hlava.
Ivana Kochaníčková
Poslala jsem matku do blázince
Seděla proti mně schlíple u stolu, jako by čekala, že jí dám rozhřešení. Prsty poťukávala nervózně po ubruse, až se hladina kávy v hrnku rozvibrovala do malých vlnek. Hlavu měla skloněnou a očima sledovala velkou mouchu, která mířila k tácku s koláčky.
Ivana Kochaníčková
Kterak zviditelnit Ježíška
Konečně je to za námi! Všechno to smejčení, pečení, ledničky přetékající řízky a bramborovým salátem, který se dojídá ještě týden. Zdvořilostní návštěvy, mazání chlebíčků, svinčík z rozbalených dárků, šlupky z buráků po celém bytě.
Ivana Kochaníčková
Kam na pivo? No přece k Johanovi!
Byl to mačo. Sice už v letech, ale kdysi atletická postava dosud pěkně napínala těsné tričko i se začínajícím břichem a vlasy, stáhnuté způsobně do hladkého ohonu mu splývaly do půli zad. Každopádně si na svém zjevu zakládal.
Ivana Kochaníčková
Začíná to už ve školce?
A zase babinec. Tentokrát u Lídy. Dokonce upekla ke kávě lákavě vypadající řezy. Jako vždy, tvářily jsme se odmítavě. Jedna hubne, druhá nesmí cukr, třetí si nechce vzít jako první. Starosti super čerstvých důchodkyň.
Ivana Kochaníčková
Pes ctí pána, kočka dům
Dívala jsem se, jak můj Franta prohání sekačku po zahradě. Kdyby na mně bylo, tak tu trávu nechám ještě pár dní růst. Ale nedal si říct. Asi potřeboval nějak vybít ten neklid, který se v něm hromadil. Chlap, nedal to na sobě znát.
Ivana Kochaníčková
Příběh s dobrým koncem
Spadl mezi nás, ostřílené vlčáky, jako bezbranné jehňátko. Snad přišel přímo ze školy či po vojně . Kluk jako malina. Jára. Pamatuji si jeho nemoderní tvídové kalhoty, v nichž se krásně rýsovaly dvě souměrné, kulaťoučké půlky. Slušný, zdvořilý, ochotný.
Ivana Kochaníčková
Netopýří stínové divadlo a Pakosta
Mám ráda ty podvečerní chvilky, kdy Pakosta nevyžaduje mou ustavičnou přítomnost za zadkem. To je pořád: „Vlasti, nevíš, kde jsem nechal ty nůžky na růže? Vlasti, už mám odnést do sklepa ty truhlíky? A Vlasti, pojď mi to tady přidržet!“
Ivana Kochaníčková
Prý to byl mikrospánek
Ani si neuvědomil, že s těmi dveřmi tak třískl. Teprve až se skleněná výplň nad dřevěnou přepážkou, která oddělovala kancelář nového šéfa od ostatních místností, rozdrnčela jako při zemětřesení, udiveně se ohlédl.
Ivana Kochaníčková
Nevěřte ženě, když říká, že už nikdy...
Léta jsem popichovala svou ovdovělou sestřenici Jitku a vím, jak ji to štvalo. „Když je ženská co k čemu, tak si do roka najde nového mužského.“ To jsem jí vtloukala do hlavy při každém setkání.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 | další |
- Počet článků 120
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2091x