Pes ctí pána, kočka dům
Taky já jsem si nemohla zvyknout na to ticho, které na mne padalo v našem krásném domečku, v každé místnosti, v každém zákoutí zahrady. Podvědomě jsem čekala obvyklé dusání po schodech a veselé hašteření našich dvou vnuček. No tak se mladí odstěhovali. S tím se nedá nic dělat.
Když se odstěhoval starší syn, nebylo to tak bolestné. Prostě si sbalil věci a odešel k nevěstě. Ten mladší s nadšením přivítal jeho volný pokojík. Když se oženil i on, přivedl si nevěstu k nám. Uvolnili jsme jim s manželem celé horní patro. K čemu obrovský obývák, když jsme v něm sedávali sami. K čemu krb, když se v něm léta nezatopilo. Stačila malá příčka, posuvné dveře a do zadní části obývacího pokoje s výhledem do zahrady se krásně vešly obě naše postele i s nočními stolky. Ať mají mladí nahoře soukromí. A pak ty schody! V poslední době mi nějak nohy neslouží. Zato vnučky se kolem babičky a dědy motaly od rána do večera. Těm schody nevadily.
Ochladilo se. Taky Franta skončil svou túru se sekačkou a namotával přívodní šňůru. Složila jsem deku a šla mu připravit něco k večeři. Dům mne přivítal chladem a tichem. Realita se znovu přihlásila. Jsou pryč. Ach jo.
Pohled mi padl na obrovskou kytici mečíků. Byla tak obrovská, že i když stála v masívní váze přímo na podlaze, tvořila kulisu celé prázdné stěně mezi dvěma okny. Ty mečíky jsem dostala na rozloučenou. Za těch pár dnů, co jsou mladí pryč, už dokvétala na kytici poslední poupata na vrcholcích dlouhých stonků. Pořád ale ještě hýřila plejádou pastelově barevných květů. Mečíky mám ráda odjakživa, dobře to věděli. Jen aby je Bertík neshodil.
Bertík. Neposedný, strakatý kocourek. Obvykle se mi motal kolem nohou. Podvědomě jsem se rozhlédla. A pak mi to došlo – vždyť si ho odvezli s sebou. A proč ne, vnučky si ho kdysi přinesly jako mokré, zablácené koťátko, které se buď zatoulalo, nebo je někdo vyhodil. Už po několika dnech láskyplné péče a něhy se z kočičí trosky vyloupl přítulný a čistotný tvoreček, vždy ochotný k blbnutí i k mazlení. Každou chvíli jsme ho museli sundávat z nějakého stromu, protože vylezl vždycky jen nahoru a pak zoufale mňoukal. Za odměnu nám nosil na zápraží myšky, nebo aspoň ptačí peříčka. Holky mu schovávaly laskominky z vlastního talíře a on se od nich nechal vděčně natahovat a kutálet. Tak proč by si ho nevzaly. Nebyl náš, byl jejich.
Slyšela jsem Frantu, jak si oklepává boty na zápraží. Stárne, taky ho každou chvíli něco pobolívá, i když to statečně nedává najevo. Aha, večeře. Otevřela jsem poloprázdnou ledničku. Proč vyvařovat pro dva stárnoucí, osamělé lidi. Je tu ještě lečo. Stačí trochu ohřát a ukrojit chleba. Jedli jsme mlčky. Dva talířky v dřezu. A před námi dlouhý večer. Sáhla jsem po knížce. Franta se posadil k televizi. Viděla jsem, že se nedívá. Tak tedy budou vypadat naše příští dny. Klidné, tiché, všední. Až dokud…
V tom tichu, které se dalo krájet, jsem najednou zaslechla známé zvuky. Oba jsme vyskočili. Bertík. To jeho důrazné škrábání na dveře bych rozeznala od všech známých zvuků na světě. Opravdu to byl náš Bertík. Mokrý, zablácený, potrhaný a hladový. Okamžitě zamířil do kuchyně, kde stávala jeho miska. Vyčítavě se po nás podíval. Ale to už jsem ohřívala mléko a Franta ho třel naším parádním běloučkým froté ručníkem z koupelny.
Bertík vypil mléko na jeden zátah a netrpělivě čekal, když jsem mu krájela kuřecí masíčko ze závitků, které jsem schovávala na zítřejší oběd. Teprve, když důkladně vylízal misku, vzal nás na vědomí. Vyskočil na pohovku, protáhl se a dlouze si nás prohlížel. Pak, jako by se rozhodl, rozvážným krokem přešel ke mně a stulil se mi do klína. Okamžitě usnul.
„Pes ctí pána a kočka dům,“ pronesl moudře a trochu žárlivě Franta. A šel vypnout televizi. Mohla by Bertíčka rušit.
Ivana Kochaníčková
Vajíčka za tři
Nejede a nejede. Autobusová zastávka se pomalu plnila. Už se pozdravili všichni ti, co se znali, prohodili takové ty zdvořilostní fráze jako: kam jedete, a to máme dnes pěkně, pak se hlavy všech otočily ve směru, odkud měl autobus přijet.
Ivana Kochaníčková
Úplně zbytečné alibi
Patřím k těm důchodcům, kteří rychle pochopili svůj životní omyl – že totiž v důchodu budou mít spoustu času na knížky, na zahrádku, na kamarády, vlastně na všechno, co dosud odkládali. Omyl. Vstávám v šest, usínám kolem půlnoci a nestíhám. Někdy ztrácím pojem o čase natolik, že si nejsem jistá, jestli je pondělí nebo už středa, o datu nemluvě.
Ivana Kochaníčková
Trampoty s myčkou
Klekla mi myčka. Ne že bych to nečekala, měla už svoje za sebou. Ale představa, že budu volat opraváře, někam ji vláčet, brát si volno, řešit novou, docela mne to rozhodilo. Seděla jsem nad ní jako hromádka neštěstí.
Ivana Kochaníčková
Jak se z muže stane chlap
Na ty sedánky jsme se vždycky těšili. Ať už to bylo při něčích narozeninách, nebo jsme se sesedli po poradách, nebo na školeních. Pracovala jsem tehdy na zahraničním závodě velkého stavebního podniku a naši experti, kteří se vraceli z pro nás cizokrajných zemí, se nenechali prosit a vyprávěli
Ivana Kochaníčková
Patříte k vrabcům, nebo k vlaštovkám?
Příběh nemusí být o lidech. A prázdninový příběh už vůbec ne. Co takový Ezop? Ten se proslavil bajkami, v nichž zvířata jednají jako lidé. Psal pro pobavení i pro poučení. A dnes? Kde vzít inspiraci, když široko daleko nepotkáte zvíře. Myslím to opravdové.
Ivana Kochaníčková
Dobře utajený klarinetista
Tu melodii jsem poznala okamžitě, přestože jsem ji neslyšela desítky let. Zpívala si ji moje maminka, když jí bylo smutno. Měla krásný alt a zpívala ráda. Nejen, když jí bylo smutno. Ta melodie se mi vryla pod kůži. Maminka slova znala, já jsem si zapamatovala jen refrén: „Bože, proč vroucí jsi srdce mi dal, když nechceš, aby je někdo miloval...
Ivana Kochaníčková
Lidunko, neumírej mi!
Tenkrát se nás sešlo tolik, že jsme obsadily ten největší stůl v naší známé kafírně. Přišly holky, co jsou na mateřské a mají hlídací babičku, dorazily i ty, co ještě budují hodnoty, a pár důchodkyň. Rády se setkáváme, přestože už nás okolnosti rozprášily daleko od poklidného prostředí kancelářských stolů.
Ivana Kochaníčková
Čím hloupější sedlák, tím větší zemáky
Vždycky když vidím ty lány rozkvetlých orchidejí všech možných druhů a barev v kdejakém supermarketu, vzpomenu si na dobu, kdy jsem se vdávala. Bylo to před více než čtyřiceti lety v prosinci. Moje představa o krásné svatební kytici se mi rozplynula v prvním květinářství, kam jsem si šla kytici objednat.
Ivana Kochaníčková
Zapomeňte na ekologii, ohrožuje životy
Už když jsme přijížděli k domu, tak jsem měla ten divný pocit. Maminka nás obvykle vyhlížela na verandě, nebo vykoukla, když bouchla dvířka od auta. Tentokrát jsem ji neviděla. Popadla jsem tašku s nákupy a léky a běžela dovnitř, zbytek jsem nechala na Zdeňkovi. Vyběhla jsem těch dvanáct schodů bez dechu. Maminka nikde.
Ivana Kochaníčková
Tu peněženku nech ležet!
Minulý týden mi přišel v mejlu dopis od jedné profesorky z Japonska. Žije ve městě Sendai. Nevím, jak daleko je Sendai od míst největších katastrof, ale podle jejích slov je to město dost poničené. Chci vám citovat z dopisu pár slov:
Ivana Kochaníčková
Nevypadáš jako socka
Vletěla dovnitř jako velká voda a ještě v kabátě dosedla na židli v kuchyni. Po tváři se jí koulely slzy jako velké hrachy a padaly na sněhobílou halenku. Kapesník ignorovala. „Jedu od posudkového lékaře. Sebrali mi invalidní důchod.“
Ivana Kochaníčková
Uklízím, než přijde moje uklízečka
Ještě nikdy jsem ji neviděla tak zdrblou. Obvykle halekala už ode dveří a hned jí bylo plno. Na její otázku: Jak se máš?, jsem nestačila ani odpovědět. Sotva jsem se nadechla, spustila svůj dvouhodinový monolog a pak, vymluvená do poslední kapky, vždy spokojeně odkráčela. Do večera mne vždycky brněla hlava.
Ivana Kochaníčková
Poslala jsem matku do blázince
Seděla proti mně schlíple u stolu, jako by čekala, že jí dám rozhřešení. Prsty poťukávala nervózně po ubruse, až se hladina kávy v hrnku rozvibrovala do malých vlnek. Hlavu měla skloněnou a očima sledovala velkou mouchu, která mířila k tácku s koláčky.
Ivana Kochaníčková
Kterak zviditelnit Ježíška
Konečně je to za námi! Všechno to smejčení, pečení, ledničky přetékající řízky a bramborovým salátem, který se dojídá ještě týden. Zdvořilostní návštěvy, mazání chlebíčků, svinčík z rozbalených dárků, šlupky z buráků po celém bytě.
Ivana Kochaníčková
Kam na pivo? No přece k Johanovi!
Byl to mačo. Sice už v letech, ale kdysi atletická postava dosud pěkně napínala těsné tričko i se začínajícím břichem a vlasy, stáhnuté způsobně do hladkého ohonu mu splývaly do půli zad. Každopádně si na svém zjevu zakládal.
Ivana Kochaníčková
Začíná to už ve školce?
A zase babinec. Tentokrát u Lídy. Dokonce upekla ke kávě lákavě vypadající řezy. Jako vždy, tvářily jsme se odmítavě. Jedna hubne, druhá nesmí cukr, třetí si nechce vzít jako první. Starosti super čerstvých důchodkyň.
Ivana Kochaníčková
Příběh s dobrým koncem
Spadl mezi nás, ostřílené vlčáky, jako bezbranné jehňátko. Snad přišel přímo ze školy či po vojně . Kluk jako malina. Jára. Pamatuji si jeho nemoderní tvídové kalhoty, v nichž se krásně rýsovaly dvě souměrné, kulaťoučké půlky. Slušný, zdvořilý, ochotný.
Ivana Kochaníčková
Netopýří stínové divadlo a Pakosta
Mám ráda ty podvečerní chvilky, kdy Pakosta nevyžaduje mou ustavičnou přítomnost za zadkem. To je pořád: „Vlasti, nevíš, kde jsem nechal ty nůžky na růže? Vlasti, už mám odnést do sklepa ty truhlíky? A Vlasti, pojď mi to tady přidržet!“
Ivana Kochaníčková
Prý to byl mikrospánek
Ani si neuvědomil, že s těmi dveřmi tak třískl. Teprve až se skleněná výplň nad dřevěnou přepážkou, která oddělovala kancelář nového šéfa od ostatních místností, rozdrnčela jako při zemětřesení, udiveně se ohlédl.
Ivana Kochaníčková
Nevěřte ženě, když říká, že už nikdy...
Léta jsem popichovala svou ovdovělou sestřenici Jitku a vím, jak ji to štvalo. „Když je ženská co k čemu, tak si do roka najde nového mužského.“ To jsem jí vtloukala do hlavy při každém setkání.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 | další |
- Počet článků 120
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2091x