„To je dost, že jdeš, chromajzlíku," laškovně zahlaholila Jarka, sousedka, která si s námi vyprávěla u branky. Její manžel, připlešatělý a pupkatý, táhl dvě nákupní tašky. „Podívej, kdo se zas jednou přijel podívat do rodného kraje!"
Bylo mi trapně za ni, byla jsem překvapená z něho a byla jsem nervózní z toho, že vedle mne stojí Zdeněk. Podali jsme si ruce. Jako staří známí, jako staří přátelé. Prohodil pár zdvořilostních vět a zmizel v domku i s nákupem. Jen po mně mrknul okem, ve kterém se blýsklo jako kdysi.
Ano. To bylo dávno. Vyrůstali jsme spolu. Chodili jsme do jedné školy, i když on o třídu výš. Moje první láska. Tehdy to byl kluk jako laťka u plotu. I já jsem měla pod váhu a snila o tom, že jednou budu nosit podprsenku. Mohlo mi být sotva třináct a zápasila jsem s pupínky.
Věčně se toulal a každý večer se ozývalo volání: „Boříku, k večeři!" A za chvíli už vrzala pumpa u studny, kde se Bořík vždycky spláchl z nejhoršího. A za plotem jsem nakukovala já. Měl krásné, temně hnědé vlasy , které se mu mírně vlnily za krkem, dokud si toho nevšimla jeho maminka a nůžkami ze šití mu je neošmikala. Utíkal jí po dvoře a maminka s nůžkami za ním. „Ještě mi je nech, ještě jsou krátké", křičel v běhu a maminka na to: „Nebudeš chodit jako mánička, ještě dostaneš poznámku ve škole. Nebo dvojku z chování!"
Hladila jsem si za plotem ty svoje sluncem vyšisované culíky a těšila se, až si z nich načešu ohon a budu vypadat jako Brejchová. Bořík se ke mně choval vždy jako kamarád ze školy a přesto, že jsme bydleli odmalička vedle sebe, sotva si mne všiml. Ani jsem se mu nedivila. V teplácích po starším bráchovi, nebo v sukni od některé ze sousedovic holek, sotva jsem si mohla dělat iluze.
Až jednou. Táhla jsem obrovský koš na byliny. Každý školák musel natrhat a nasušit nějaké byliny. Zavrhla jsem kopřivy a začala trhat březové listí. Rychle přibývá. Jenže těch větviček, na které jsem dosáhla ze své třináctileté výšky, zas tolik nebylo. Najednou se objevil Bořík. Chvíli mne pozoroval. Bez řečí vylezl na strom a sešlápl mi ty nejbohatší větve tak, abych na ně dosáhla. Koš se rychle zaplnil a Bořík seskočil dolů. A pak mi dal pusu. Ne takovou, jako dává babička, když přijede na neděli. Ne takovou, jako máma, když jdu spát. Opravdovou.
Na ten pocit nikdy nezapomenu. Nohy mi změkly a určitě jsem se červenala. Ten den jsem cítila, že mi začínají růst prsa. Popadli jsme koš každý za jedno ucho a šli domů. Od té doby jsme chodili na byliny pořád. Nakonec i na kopřivy, na ostružinové listí, na diviznu. Ta se nám líbila nejvíc - nepřibývala tak rychle a přesto jsme jí měli největší pytel ze třídy. Večer, když volala Boříkova maminka Boříka k večeři, můj táta si ani neunavoval hlasivky. Věděl, že jakmile začne Bořík pumpovat vodu, objevím se i já. Jen na mne výstražně zahrozil. Vlastně mne seřezal jen jednou. To když už byl Bořík po večeři a já nikde. Táta zapomněl, že je ve vedlejší vesnici ohňostroj a já tam nemůžu chybět. Do poslední rachejtle. Přišla jsem domů až za tmy. Dostala jsem nevinně. Nemusel se o mne bát, Bořík si dál než na pusy a nějaké to mazlení netroufl.
Pak šel do učení a přestali jsme se vídat. Na posádku přijeli noví branci a potkala jsem Zdeňka. Ten si troufl na víc. Vdala jsem se a odstěhovala se za ním na Moravu. K rodičům jsme jezdili málo, přišly děti, práce, domácnost... A Bořík? Vzal si Jarku.
Stála jsem za plotem jako kdysi. Stará pumpa zrezivěla a na její betonové obrubě stál koš plný begónií. Bořík už se na dvorku neobjevil. A přesto jsem znovu ucítila tu vlahou chuť prvního polibku. Tu vteřinku překvapení, to horko, které stoupalo od žaludku až někam ke kořínkům vlasů. Tu slastnou chvilku, kdy se nohy samy trošičku podlomily v kolenou. To kouzlo, které nezmizelo ani po letech. A nikdy se už neopakovalo.
