Poturčenec horší Turka

     Nevím, jak vám vadí řevnivost mezi Brnem a Prahou, nebo mezi Moravou a Českem. Já jsem tolerantní. Každý jsme ňákej, říkal prý pan Werich.

   Zvykli jsme si na to, že naši nadřízení v pražském centru vyřizovali agendu, na niž nám na Moravě stačil týden, s bohorovným klidem třeba měsíc. Odnaučili jsme se je shánět v pátek odpoledne, protože to už v kancelářích nikdo nebýval. Praha jela na výlet. Nepřekvapovalo nás, když naši moravští stavbaři při rekonstrukcích fasád na Vinohradech vyklízeli z půd sutiny a střelivo ještě po německých náletech. A když tekla střecha? Pod díru se postavila dětská vanička. Že by byli Pražáci líní? To snad ne, při jejich platech, nesrovnatelných s našimi?

   A jak rychle se vypořádali s povodněmi! Mám v Praze neteř. Studovala v Praze a už tam zůstala. Pronajala si s přítelem pokojík s výhledem na Vltavu. A Vltava zaplavila  nejen ulice, ale i sklepy. Ráno se oba mladí, vyzbrojení kbelíky a hadrami hlásili u domácích k úklidu. Ti na ně hleděli, jako by nevěřili vlastním očím. Vařili kafíčko, všude klid a pohoda. Vždyť jim to vyklidí vojáci!

   Na služební cesty do Prahy jsem jezdila nejraději sama. Chlapi si vyřídili své a zapadli do nejbližší restaurace na guláš a pivko a nevylezli do odjezdu.  Mně byl  milejší párek v rohlíku někde v centru a celé odpoledne jsem jen tak bloumala po staré Praze. Hradčany, ta skvostná silueta nad Vltavou, byla a je pro mne posvátná. Pak Karlův most a Národní divadlo. Nikdy jsem nezapomněla  tyto důvěrně známé a milované stavby v duchu pozdravit a zalitovat, že tu nejsou moji blízcí, aby se podělili se mnou o ten zážitek.

   A což  teprve, když se cesta protáhla na dva dny! To pak dostala Praha ten zvláštní nádech evropského velkoměsta a cítila jsem hrdost nad těmi nasvícenými  monumenty. A nemohl chybět ani kulturní zážitek. Nebyl problém vyhlídnout si některé divadlo a  sehnat lístek na poslední chvíli před zahájením. Pravidelně se našel někdo, komu do toho něco přišlo.

   V Paláci kultury hráli tehdy Odyssea. Poetičtější závěr dne jsem si sotva dovedla představit. Bylo ještě brzy. Procházela jsem se po terase a vychutnávala siluetu Hradčan, které jsem odtud měla jako na dlani. Lidé se scházeli, postávali před vchodem a využívali teplých paprsků podvečerního slunce, než je pohltila obrovská budova. Známí se zdravili a když byl hlouček úplný, vešli dovnitř.

   Všimla jsem si ho napoprvé. Nedal se přehlédnout. Vyfiknutý v obleku, sněhobílá košile, vlasy hladce sčesané. Vyhlížel svou dívku. Plný sebevědomí kriticky pozoroval procházející ženy. Ta jeho musí být kus, postřehla jsem v jeho očích tu opovržlivý nesouhlas, tu  očividné pohrdání, jak si prohlížel okolojdoucí dívky a ženy. Jeho dívka se s nimi nedala podle všeho srovnat. Blbec, myslela jsem si. Namyšlený pražský Pepík. Začala jsem myslet raději na svůj lístek. Proud lidí houstl  a šera přibývalo. Všichni šli ve skupinkách a v párech. Pepík také znervózněl. Začal pobíhat od vchodu k rohu budovy a stále častěji se díval na hodinky. Už se trousili poslední. Poprvé zazvonili. Zůstali jsme tam sami dva. Vzala bych lístek i od blbce. Jemu to konečně také došlo. Překousl hrdost.

   „Nemáte zájem o jeden lístek?" Zbytečná otázka.

   „Už nepřijde?"

   Harapes tančil jako pro nás. Nádherná hudba, nádherný zážitek. Můj Pražák se moc nebavil, pořád ještě si to nemohl srovnat v hlavě. Když jsme vyšli před budovu, byla noc. Bojoval s povinností někam mne doprovodit a se zklamáním, že tu není ona. Abych ho ušetřila dlouhého přemýšlení, rozloučila jsem se.

   „Děkuji za pěkný večer. Spím na Pankráci, to je za rohem. Dobrou noc." Zaváhal a vykročil za mnou.

   „Je krásná noc, půjdu kousek s vámi. Mohu nastoupit na metro o stanici dál." Nechtěl ještě zůstat sám. Potřeboval se vymluvit. Začal povídat o ní. Jak je úžasná, chytrá, krásná. Vrtalo mi hlavou, proč asi nepřišla. Vždyť on taky nebyl k zahození. Typický Pražák: neodolatelný, neomylný, s nosem až do stropu. Určitě má pět titulů  a vilu. Aspoň na to vypadal.

   „Vy nejste z Prahy?" Uvědomil si mou přítomnost , když jsme se blížili k ubytovně.

   „Ne, já jsem ze Zlína." Moc se mi to nechtělo přiznat.

   „Ale to já také! V Praze jsem teprve druhý rok! Znáte primáře..." vyjmenoval několik jmen, která mi naprosto nic neříkala. Nepracuji ve zdravotnictví, nemarodím a živého primáře jsem zblízka nikdy neviděla. Skoro mi to bylo líto, když tak pookřál. Asi doktor. Kariérista. V Praze jsou naše špičky. Na chvilku zapomněl i na nepodařené rande.

    „Zlín je moc pěkné město, ale já jsem chtěl do Prahy."

   „Taky mám Prahu docela ráda, ale žít bych tu nemohla. Stačí mi, když se sem přijedu občas podívat. Možná, kdybych tu našla zajímavé zaměstnání, ale mám na Moravě rodinu." Pokusila jsem se ze sebe udělat světačku, kterou tíží olověná koule. Podíval se na mne soucitně. „Já už bych se do provincie nikdy nevrátil. Tady je úplně jiný život. Nezvykl bych si znovu na ty maloměstské poměry."

   „Tady také pracujete v nemocnici?" Nutila jsem se do zdvořilosti, s tím přirovnáním k provincii mi vzal dech.

   „Ano, jako zdravotní bratr - jako předtím ve Zlíně."

   Přibouchla jsem vchodové dveře od ubytovny. Blbec, namyšlený blbec. Už asi vím, proč jeho dívka nepřišla.

   Kdyby to byl aspoň „čistokrevný" Pražák!