Patřím k těm důchodcům, kteří rychle pochopili svůj životní omyl – že totiž v důchodu budou mít spoustu času na knížky, na zahrádku, na kamarády, vlastně na všechno, co dosud odkládali. Omyl. Vstávám v šest, usínám kolem půlnoci a nestíhám. Někdy ztrácím pojem o čase natolik, že si nejsem jistá, jestli je pondělí nebo už středa, o datu nemluvě.
Ale ty dva pohřby v jeden den mne vyburcovaly z letargie. Oba nebožtíci patřili k našim sousedům od doby, co náš barák stojí. On, kdysi významný pracovník blízké strojírenské firmy, ona, účetní z neméně významné firmy. Naše děcka si spolu hrávala na písku, chodívali jsme na stejné třídní schůzky do školy, řešili nekonečné problémy na domovních schůzích, potkávali se ve výtahu a v obchodě. Nakonec měli oba parte na stejné nástěnce ve vestibulu. Lišila se jen hodina posledního rozloučení. Napřed on, o dvě hodiny později ona.
Sešli jsme se u autobusu, který vypravila jeho mateřská firma. Sousedé a bývalí spolupracovníci ve smutečním, ženy s kytičkou, muži v oblecích. Po obřadu se truchlící pomalu rozcházeli, někteří se zastavili u hrobů svých blízkých zapálit svíčku, jiní se trousili zpátky k autobusu.
Do jejího pohřbu zbývala ještě více než hodina. Seděla jsem na lavičce a užívala si posledních teplých paprsků pozdního léta. Ani jsem si nevšimla, jak se hřbitov vylidnil, nikde ani noha. Zneklidněla jsem. Můj problém s časem ve mně začal hlodat a pochybnosti rostly. Zamířila jsem k tabuli s programem kremací. Že bych si spletla datum? Všechno souhlasilo. Jméno, den i hodina. Pak přišli nějací lidé, které jsem vůbec neznala. Z našeho baráku na její pohřeb nezůstal nikdo. Odjeli tím firemním autobusem, byl zadarmo. Bylo mi to líto, už kvůli ní.
Ve městě jsem potkala kamarádku. Když viděla, jak jsem skleslá, snažila se mne rozveselit. Vzpomněla si na jiný pohřeb. Ve vesnici, kam jezdí na chalupu. Její soused Martin byl velký proutník. Jeho žena Bohunka s ním měla očistec. Jezdil se zájezdovým autobusem a byl pořád na cestách. Nenechal na pokoji jedinou sukni. A když zaparkoval, hned doplňoval tekutiny v místní hospodě. Dokonce se šuškalo, že chodí za jednou místní kráskou a že ten její klouček je jeho. Se vším se Bohunka smířila. Všechnu svou lásku soustředila na děti, na barák jako hrad a obrovskou zahradu. Vlastně jí nic nechybělo. Peníze vydělal, všechno jí koupil, na dovolených nešetřil. Dokud děti neodrostly a nevylétly z hnízda. Najednou měla čas o všem přemýšlet. Ve velkém bytě studeně foukalo. Přišly hádky, výčitky, žárlivost, sbalený kufr.
Martin se dlouho nerozmýšlel, ten kufr popadl a nastěhoval se k milence. Jenže - něco jiného je mít chlapa k večernímu pobavení při vínečku a něco jiného je prát mu ponožky. Za pár měsíců už Martin klepal zpátky u Bohunky. No co myslíte? Vzala ho zpátky. Ale s výhružně vztyčeným prstem. Běda se s tou štětkou stýkat, běda courat po záletech. Z práce domů, do hospody jen občas. Na všechno Martin přistoupil. Jak ubíhaly dny a týdny, Bohunka se uklidnila, Martin sekal latinu.
Pak umřel starý Gazdoš, důchodce od dopraváků, veselý štamgast a správný chlap. Probírala to celá hospoda, všichni se chystali na jeho pohřeb. Martin si musel vzít půl dne dovolené, aby byl na pohřbu včas. I tak to sotva stihl, zůstal stát vzadu u dveří.
Doma ho čekala nasupená Bohunka. „Kdes byl? Zase u té štětky? A nelži.“ Martin sotva stačil rozvázat kravatu.
„Já? Přece starému Gazdošovi na pohřbu,“ ohradil se dotčeně.
„A to ti mám věřit? Schválně, koho z našich známých jsi tam viděl?“ Stála tam jako bůh pomsty, ruce v bok.
Martin znejistěl. Najednou si nemohl vzpomenout na jedno jediné jméno. Jako by mu někdo vymazal toho půl dne z hlavy. Vlastně si pomyslel, jak je divné, že tam neviděl žádného chlapa z jejich hospody. Zdálo se mu jen, že tam bylo dost málo lidí, na to, jak byl Gazdoš oblíbený. A z toho pohřbu hned spěchal domů.
To je teda situace. Zdrceně dosedl na nejbližší židli.
„Starý Gazdoš má pohřeb až zítra,“ hodila Bohunka parte na stůl. A poklepala si prstem na čelo, když viděla, jak se Martin s úlevou rozchechtal. Ale pak se smáli oba.
