Klekla mi myčka. Ne že bych to nečekala, měla už svoje za sebou. Ale představa, že budu volat opraváře, někam ji vláčet, brát si volno, řešit novou, docela mne to rozhodilo. Seděla jsem nad ní jako hromádka neštěstí.
„To přece není vůbec žádný problém,“ zahlaholila Jitka do telefonu svým oblíbeným citátem. „Víš přece, že mám prodejnu naproti. Změř rozměry, vyber si značku a já se tam skočím podívat.“
Dál už to šlo jako po másle. Dva dny jsme si telefonovaly, myčku jsme vybraly, Jitka dokonce vybrala z hrnku peníze ušetřené pro horší časy a myčku koupila. S manželem myčku naložili a navečer mi ji přivezli. Jitka stihla dokonce ještě vyplenit záhon mečíků a během hodinky už brzdili před naším domem. Tetelila jsem se blahem, jak to krásně jde, jak je dobře, že mám takové kamarády, kteří pomohou, když o něco jde.
Myčku jsme opatrně vyložili na chodník, odstrojili ochranný obal a poslali Jitčina manžela zaparkovat, protože u našeho samozřejmě nebyla volná ani skulinka pro kolo. Jako bychom se domluvily, opřely jsme se obě lokty o myčku, vystrčily zadnice a obdivovaly mečíky. Jsou to nádherné květiny, slavnostní, něžné, v pastelových barvách a impozantní svou velikostí. A čekaly. Chodník k domu je pro transport myčky dlouhý, jsou tam i nějaké ty schody, další schody do domu, pak nějaké k výtahu – nechtělo se mi na to myslet.
„Děvčata, nepotřebujete pomocníka?“, ozvalo se nám za zády. Nevěřícně jsme se rozhlédly. Nikde kolem žádná děvčata, muselo to patřit nám. Stál tam mladíček, kde se vzal, tu se vzal. A povzbudivě se na nás zubil. Mohlo mu být tak kolem čtyřiadvaceti. Jitka se vzpamatovala první.
„Vítáme každou pomocnou ruku, jen čekáme ještě na mého manžela, šel zaparkovat. A kde jste se tu tak najednou vzal? Někde tu bydlíte?“
„Ne, jdu navštívit přítelkyni, bydlí tady kousek za rohem,“ odpověděl s úsměvem, v němž se mísilo sebevědomí s nadšením. Krásný kluk, ne zrovna hromotluk, ale pěkně udělaný. Ale to už přicházel Jitčin manžel. Popadli myčku jako nic a donesli ji až do bytu, sotva jsme jim s Jitkou stačily.
„Dám vám pro přítelkyni aspoň mečíky,“ nabízela jsem chlapci, který už pomalu mizel na schodech. Nic si nevzal, odmítl peníze i občerstvení.
„To bych jí nevysvětlil,“ culil se na odchodu. „Rád jsem vám pomohl.“
Seděli jsme v kuchyni nad novou myčkou, míchali v šálcích horkou kávu a každý z nás myslel na toho kluka. Připadal nám jako zjevení z dávných dob, kdy ještě žili na světě lidé, ochotní pomoci jeden druhému, bez ruky nastavené k odměně, bez obvyklého „A co za to“. A svět se nám zdál v pořádku.
