Příběh nemusí být o lidech. A prázdninový příběh už vůbec ne. Co takový Ezop? Ten se proslavil bajkami, v nichž zvířata jednají jako lidé. Psal pro pobavení i pro poučení. A dnes? Kde vzít inspiraci, když široko daleko nepotkáte zvíře. Myslím to opravdové.
Vzpomínám si, jak jsme vždycky pozorovali vrabčáky, když se po dešti ráchali v nejbližší kaluži. To jejich dovádění předčilo kdekterý humorný pořad v televizi, byť barevné. Kam se všichni poděli? Tady kolem živoří v keřících živého plotu pár kosáků, ráno nás budí strakapoud, který si hloubí hnízdo v nové izolaci a občas slyším zatoulanou hrdličku. Kde jsou všechny sýkorky? A co vlaštovky?
Dokud jsme měli u malenovské stařenky ve chlévě krávy, pozorovali jsme vlaštovčí rodiče, jak s plnými zobáčky mistrně prolétávali zvlášť pro ně otevřeným okýnkem a krmili své mladé. Nebáli se ani nás, ani kraviček. Jejich hnízda byla přilepená nahoře pod trámem. Vraceli se k nám každoročně a pamatuji si, jaká to byla sláva, když se nad okrajem hnízda objevily malé žluté zobáčky a pak i mladé vlaštovičky. Na podzim se dráty prohýbaly pod desítkami ptáků, kteří se s námi loučili před cestou na jih.
Už mne napadlo dát si na balkon ptačí budku, ale zůstalo jen při nápadu. Moje kamarádka Hanka to vyřešila líp. Na jaře sbalí s manželem pár švestek a nastěhují se do malé chatky se zahrádkou, někde u lesa. A do podzimu o nich není slyšet. I to je výhoda důchodového věku – po paneláku ani nevzdechnou. Když jsem se jí ptala, jestli se tam sami nebojí, podivila se: „Vždyť my tu nejsme sami, víš, kolik je tu s námi ptáčků?“ A pak běží posekat trávník, aby měla její ptáčata blíž k žížalám. A zvlášť po dešti si lebedí: „Dnes měli naši mladí drozdíci plná volátka, až je skoro vláčeli po zemi. Ani se jim nechtělo koupat, a to jsme jim krásně vyčistili to jejich koupátko, že z něj i náš Arvinek chodil pít.“
„K nám na balkon jednou v zimě přiletěl havran,“ vzpomněla Jana. „Asi se mu zalíbila lojová kulička pro sýkorky. Mlsně si ji obhlížel a za chvíli byla pryč i s provázkem. Naštěstí jsem jich měla zásobu, tak jsem navázala jinou. Druhý den přiletel zase. To už jsem číhala u balkonu. Překousat provázek bylo pro něj dílem chviličky. Sýkorky zase ostrouhaly. Zvolila jsem jinou taktiku. Prodloužila jsem provázek s kuličkou. Pro havrana žádný problém. Jednou nohou si provázek přitahoval, druhou jej přišlápl. Kulička byla jeho. To už do mne vjel vztek. On, nebo já? Připevnila jsem kuličku doprostřed balkonu na dlouhý provázek, aby na ni ze zábradlí nemohl dosáhnout. Přiletěl a vyhodnocoval situaci. Natahoval se na kuličku ze zábradlí, marně. Provázek byl tenký, nemohl se na něm udržet. Zkoušel kuličku rozhoupat a chytit ji v letu, ale to se mu nepodařilo. Tak si smutně sedl na balkonové zábradlí, vystrčil na mne ocas a po chvíli odletěl. Najednou mi ho bylo líto. Venku byla děsná zima a on měl hlad. Hned jsem šla navázat novou kuličku s krátkým provázkem, na kterou by lehce dosáhl, abych mu to vynahradila. Už nikdy nepřiletěl.“
Ale vraťme se k Ezopovi. Ptačí příběh, který mi vyprávěla Daniela, by se mu líbil. Daniela si ještě neužívá pohody zahradní chatky, ale váže ji povinnost k jedné malé kanceláři na okraji města. A právě tam se jednoho dne objevil pár vlaštovek. Zřejmě si vyhlížely vhodné místo pro stavbu hnízda. Pár dní jen tak posedávaly na stromech kolem, pak se rozhodly.
„Zalíbilo se jim okno naší kanceláře,“ začala Daniela. „A my jsme to brali jako malý zázrak, když opravdu začaly stavět hnízdo. Šlo jim to dost rychle, každý den kus přibyl a vlaštovky byly neúnavné. Pozorovali jsme je z uctivé vzdálenosti a okno jsme vůbec neotvírali, abychom je nevyplašili. Bylo to mistrovské dílo, mělo pravidelný tvar a vypadalo pevně a spolehlivě. Už jsme se těšili na naše vlaštovčátka. Stavba se blížila ke konci, chyběl jen úzký okraj nahoře, který by hnízdo uzavíral z obou stran kolem otvoru pro vchod.
V tu dobu se objevili vrabci. Už několik dní posedávali tiše na okolních stromech a pozorovali přičinlivé vlaštovky. Nerušili, jen jako by čekali, jestli se to vlaštovkám povede. Sotva bylo hnízdo hotovo, začali být vrabci najednou agresívní. Nalétávali na vlaštovky, pokřikovali na ně, snažili se je od hnízda odehnat. Vlaštovky se bránily hrdinně, strhla se přímo ptačí bitva. Jenže vrabců byla přesila.
Druhý den už jsme vlaštovky neviděli. V novém hnízdě hospodařili vrabčáci. A bylo to nepořádné vrabčí hospodaření. Nanosili si tam kdoví co, až se jim hnízdo rozmočilo a spadlo na zem. Přáli jsme jim to, raději bychom tam viděli naše vlaštovičky. Ale ty už jsme nikdy ani nezahlédli.“
Jaké poučení by z tohoto příběhu vyvodil Ezop? Těžko říci, i v jeho době chodili po světě lidé, pracovití jako vlaštovky, agresívní jako vrabci i moudří a hrdí, jako havran. Kam byste se zařadili vy?
