Tu melodii jsem poznala okamžitě, přestože jsem ji neslyšela desítky let. Zpívala si ji moje maminka, když jí bylo smutno. Měla krásný alt a zpívala ráda. Nejen, když jí bylo smutno. Ta melodie se mi vryla pod kůži. Maminka slova znala, já jsem si zapamatovala jen refrén: „Bože, proč vroucí jsi srdce mi dal, když nechceš, aby je někdo miloval…
„To je přece Franz Lehár, píseň z operety Carevič,“ prohlásil neomylně Miloš, když jsem mu cédéčko vracela. „Tu měl rád Radek. Hrával nám ji na klarinet na stavbě v Kazachstánu každou sobotu. To jsme vždycky vydrhli jídelnu, hodili se do gala a s čistým krkem, s nablýskanýma botama a v kravatě si uspořádali kulturní večer. Někdo přinesl harmoniku, jiný uměl na bicí, měli jsme dokonce klavír. Víte vůbec, že byl Radek muzikant?“
Seděli jsme s Radkem léta v jedné kanceláři. Vlastně se jmenoval Ctirad, danajský dar rodičů, ale nikdy jsme mu tak neřekli. Práci bral jako důvod k obživě a s každou výplatou se něžně mazlil. Ale nějaké nadšení? Ani omylem. Zastával názor, že každý problém se časem vyřeší sám. Co mu řekli, to udělal, ale vlastní iniciativa v tom nebyla. Brali jsme ho tak. Když jsme vymýšleli ptákoviny, nikam se necpal, ale u všeho byl. Dlouho jsme ani netušili, že vystudoval vysokou.
„Já náhodou vím, že hrál na klarinet. Měl ho s sebou, když se bouraly chatky v letovisku na Balatonu,“ přiznala Dáša. „Ale moc toho nenahrál, všichni ho okřikovali. Neslo se to nad hladinou a někteří chtěli spát. A ti, co už popíjeli, si zpívali sami“.
„Já si vzpomínám, jak miloval rychlou jízdu“. To se ozvala Yveta. „Vezl nás do Bratislavy na promoci svým Fordíkem. Sotva jsme se vymotali ze spleti zatáček mezi dědinkami na Slovácku a dostali se na dálnici na Bratislavu, Radkovi šťastně blýsklo v očích a pustil otěže. To byla jízda! Můj táta se držel sedadla oběma rukama a sliboval mu hory doly, když trochu ubere. Radek ho neposlouchal. Vychutnával si ten pocit volnosti na rovné cestě. Dlouho si jej neužil. Když jsme jeho Fordíka po několika minutách dojeli, stál na krajnici a snažil se přesvědčit policisty, kteří už už vypisovali pokutu za rychlou jízdu, že tu silnici stavěl, že ji zná jako své boty, že mu vlastně žádné nebezpečí nehrozilo. Můj táta ho zezadu tahal za sako, jako ať se nehádá, že za něj pokutu zaplatí, a že mu to stálo za to. No, pokutu ukecali, tehdy to ještě šlo.“
„Kdyby miloval jen rychlou jízdu“, přidal se Luděk. „On byl blázen do ženských. Nevynechal jedinou sukni, co šla kolem. Ke každé se uměl přitočit, něco prohodil, zalichotil, pohladil ručičku, někdy i pusinka padla…“
„A to bylo asi tak všechno,“ upřesnila Dáša. „Nemyslete si, že jsme to nevěděli. On sám každý neúspěch hned přiznal a neurazil se, když jsme si ho dobírali. A dávali jsme mu kolikrát zabrat! Je fakt, že měl určité kouzlo jako mužský, ale snad měl rád jen ten lov. A pak cupital domů k rodině a dětem. Ta jeho Bedřiška mohla být úplně klidná".
„Kam jsme se to dostali od klarinetu?“ podivil se Miloš.
„Já jsem ho slyšela hrát, a hrál moc pěkně“, přivítala změnu tématu Eva. „Když slavila kulaté narozeniny moje maminka, pozvala jsem Radka, aby jí přišel zahrát. Slavila ve velkém, naše zahrada byla plná stolů a židlí, přišli známí a příbuzní, sousedé, kamarádky z práce. Jenže táta pozval i místní cimbálovku a ta měla prim. Radek s nimi chvilku udržoval tempo, ale pak se najednou vytratil. Ani jsem si toho nevšimla, lítala jsem ze zahrady do kuchyně, nosila jídlo a pití, vítala hosty a uklidňovala zvlčilá děcka. Najednou jsem uslyšela klarinet. Odněkud v domě.
Radek seděl dole ve sklepě na bedně od brambor a tiše hrál. Jen tak, sám pro sebe. Prý cvičí. Hrál krásně. Seděla jsem tam s ním dlouho. Zapomněla jsem v tu chvíli na celý ten mumraj nahoře. Hrál melodie, které jsem neznala, ale všechny byly táhlé, smutné, plné citu. Z celé té oslavy si nepamatuji nic, jen ty vzácné okamžiky s Radkovým klarinetem“.
Dlouho bylo ticho. Každý z nás znal Radka jinak a taky naše vzpomínky na něj se ubíraly různými směry. Ticho přerušila Dáša. „Potkala jsem ho u nemocnice, šel se zetěm k autu. Hned se se mnou přivítal, rozesmátý jako vždycky, a že spadl na jaře z třešně a pořád se nemůže dát dohromady. Já jsem ho bláhová ještě chlácholila, že na to se neumírá. Nepřiznal, že jdou z onkologie“.
A pak už nikdo neřekl nic. Jen jsme tam seděli.
Každý člověk je jedinečný. Někdy o tom ani nevíme. Denně se potkáváme, prohodíme pár slov, míjíme se. Znám zedníka, který má v malíčku dějiny českých králů. Znám prodavačku, která maluje obrazy. Řidiče dodávky, který mluví plynně pěti jazyky. Šéfku velkého podniku, která vydává knížky básní. Takové lidi určitě znáte taky. Ale kdybyste je potkali na ulici, do žádného z nich byste to neřekli. K těmto lidem patřil Radek se svým klarinetem.
