Tenkrát se nás sešlo tolik, že jsme obsadily ten největší stůl v naší známé kafírně. Přišly holky, co jsou na mateřské a mají hlídací babičku, dorazily i ty, co ještě budují hodnoty, a pár důchodkyň. Rády se setkáváme, přestože už nás okolnosti rozprášily daleko od poklidného prostředí kancelářských stolů.
Poslední přiběhla Radka. Pomačkaná od dlouhého loučení za rohem před kafírnou. Zvysoka dosedla na poslední volnou židli a ledabyle pohodila na stůl krásnou kytku. Dívaly jsme se na ni s porozuměním, je to přece krásný pocit, když je člověk zamilovaný. Radka byla zamilovaná každou chvíli.
„Kdo to byl tentokrát?“, zeptala se Libuška.
„Á, to byl David,“ zívla Radka. „Myslím.“ Pak si všimla našich rozpačitých pohledů. „Já jim říkám buď miláčku, medvídku, nebo brouku, pro jistotu“.
„Můj starý mi nikdy kytku nepřinesl,“ prohlásila Kamila, když láskyplně ukládala květiny do vázy s vodou, kterou mezitím přinesla pozorná servírka. „On se před lidmi styděl mne vzít i za ruku.“
„Jaký starý, vždyť tvému Rosťovi není ani třicet!“ divila se Martina. „To můj taťka klidně jezdí s kočárem, třeba i na fotbal.“
„Tak to mého chlapa nikdy nikdo s kočárem neviděl,“ vzdychla Hanka.
„Holky, všimly jste si, že ani my našim mužským neříkáme jménem?“ pronesla moudře Dana. Zamyslely jsme se. Má pravdu. Vzpomněla jsem si na nějaký citát, už ani nevím, kdo ze slavných nebo zasvěcených to řekl. Že je pro ženu snadnější se s mužem vyspat, než mu začít říkat křestním jménem.
„Mne to na Frantovi vždycky děsně štvalo,“ ozvala se zatím nemluvná Lidka. „To bylo pořád – ty, co máme k obědu, ty, zajdu si na jedno. A když o mně mluvil, byla jsem jen „ona“. Před děckama mi říkal mamko, později před vnoučaty babko. A u toho zůstal. Bylo mu fuk, když jsem mu to vyčítala. Vypadalo to, že už dávno neví, jak se vlastně jmenuju. Jen se pochechtával, když jsem mu vždycky večer řekla „Dobrou noc, Františku,“ a on se ani neotočil od televize a zamrmlal „Servus, babko“. To servus měl taky od vnoučat.
Kdysi mi bylo tak nějak mizerně, špatně se mi dýchalo a na prsou jsem měla cihlu. Tak jsem mu řekla, že co kdybych do rána umřela. A co na to jeho svědomí, když jeho poslední slova, která mi řekl, byla jen „Servus, babko.“ Podíval se na mne udiveně, nadechl se, pak mávl rukou a dál sledoval televizi. Co naplat, starého chlapa nepředěláš, tak proč se rozčilovat.
Uběhlo pár dní. V noci jsem nemohla usnout. Když se mi zdálo, že už se převaluju dost dlouho, vyplížila jsem se z postele a vzala si prášek na spaní. Franta to nerad vidí, on doktorům jakživ nedal vydělat. A po prášku jsem konečně usnula.
Na to probuzení nikdy nezapomenu. Franta stál nade mnou, třepal se mnou ze všech sil, ve tváři měl zděšení a pořád opakoval: „Lidunko, neumírej mi, Lidunko, probuď se, Lidunko, prosím, probuď se!“
