Minulý týden mi přišel v mejlu dopis od jedné profesorky z Japonska. Žije ve městě Sendai. Nevím, jak daleko je Sendai od míst největších katastrof, ale podle jejích slov je to město dost poničené. Chci vám citovat z dopisu pár slov:
Když někomu v bytě najednou začne téct voda, tak jeho obyvatelé dají ven ceduli, aby si jiní lidé mohli přijít pro vodu. „Dělíme se o to, co máme: vodu, jídlo, teplomety... Nikdo nekrade, neokrádá, nestrká se ve frontách...“, píše ve svém dojemném dopise profesorka z Japonska.
Taky vás při čtení těchto řádků napadlo to, co mne? Jak by se v podobné situaci zachovali našinci? A nemyslím jen našince v rámci hranic naší republiky, ale i na východ, jih, na sever i západ od nich. Jen si vzpomeňme na hyeny v oblasti nedávných povodní, na surovce, kteří pro pár stovek zmlátí stařenku nebo seberou vozítko bezbranného invalidy. A když například kvůli opravě kanalizace neteče pár hodin z kohoutku voda, běžíme k přistavené cisterně s kanystry a ani nás nenapadne zazvonit na souseda.
Vztekáme se, když vypadne elektřina při sledování televizoru, stěžujeme si, když v obchodě není právě naše oblíbené pečivo, zuříme, když je na poště fronta u přepážky, vymýšlíme finty, jak zaparkovat bez čekání. A když nám někdo vyfoukne poslední balíček sušenek v samoobsluze, klidně mu jej sebereme z košíku, než dojde k pokladně. A to si žijeme v klidu a míru. Jak by to asi vypadalo, kdyby přišla podobná katastrofa, jakou zažívají Japonci?
Ten dopis z města Sendai je jako z jiného světa. Četla jsem jej několikrát a pak přeposlala přátelům. Jedna kamarádka se zná s rodinou, která žila právě v Sendai před několika lety. Vyprávěla jí příběh o peněžence.
Ta paní šla s jednou známou do trhu. Bylo to krátce po jejich příjezdu, tak se nestačila rozhlížet a vnímat ty cizokrajné vůně a nepřeberné množství vystaveného zboží – od zeleniny a ovoce přes ryby, drůbež a koláčky, až po vějíře a sošky pro turisty. Najednou uviděla na zemi peněženku. Evidentně plnou. Chtěla se shýbnout, podívat se dovnitř a odevzdat ji na policii. Ta známá ji zadržela.
„Nechej ji ležet, ten kdo ji ztratil, se pro ni vrátí.“ Paní se narovnala a nevěřícně pokračovala v prohlídce trhu. Chodily dlouho, vybíraly, prohlížely, trh byl plný lidí. Když se vracely s plnými taškami, ta peněženka tam pořád ještě ležela.
„Jak to, že ji nikdo neukradl?“
„Japonci nekradou.“
„Copak se tu nikdy nic neztratilo?“
„Ale ano, občas se tu něco ztratí, ale to seberou cizinci, kteří jsou tu na práci. Rychle se to vyšetří a zloděj je potrestán. A ještě se to zveřejní. Pak si to každý raději rozmyslí.“
Nemyslím si, že jsme národ zlodějů a ničemů. Jak ale dlouho, podle vás, by ta peněženka zůstala ležet tady?
