Tu peněženku nech ležet!
Když někomu v bytě najednou začne téct voda, tak jeho obyvatelé dají ven ceduli, aby si jiní lidé mohli přijít pro vodu. „Dělíme se o to, co máme: vodu, jídlo, teplomety... Nikdo nekrade, neokrádá, nestrká se ve frontách...“, píše ve svém dojemném dopise profesorka z Japonska.
Taky vás při čtení těchto řádků napadlo to, co mne? Jak by se v podobné situaci zachovali našinci? A nemyslím jen našince v rámci hranic naší republiky, ale i na východ, jih, na sever i západ od nich. Jen si vzpomeňme na hyeny v oblasti nedávných povodní, na surovce, kteří pro pár stovek zmlátí stařenku nebo seberou vozítko bezbranného invalidy. A když například kvůli opravě kanalizace neteče pár hodin z kohoutku voda, běžíme k přistavené cisterně s kanystry a ani nás nenapadne zazvonit na souseda.
Vztekáme se, když vypadne elektřina při sledování televizoru, stěžujeme si, když v obchodě není právě naše oblíbené pečivo, zuříme, když je na poště fronta u přepážky, vymýšlíme finty, jak zaparkovat bez čekání. A když nám někdo vyfoukne poslední balíček sušenek v samoobsluze, klidně mu jej sebereme z košíku, než dojde k pokladně. A to si žijeme v klidu a míru. Jak by to asi vypadalo, kdyby přišla podobná katastrofa, jakou zažívají Japonci?
Ten dopis z města Sendai je jako z jiného světa. Četla jsem jej několikrát a pak přeposlala přátelům. Jedna kamarádka se zná s rodinou, která žila právě v Sendai před několika lety. Vyprávěla jí příběh o peněžence.
Ta paní šla s jednou známou do trhu. Bylo to krátce po jejich příjezdu, tak se nestačila rozhlížet a vnímat ty cizokrajné vůně a nepřeberné množství vystaveného zboží – od zeleniny a ovoce přes ryby, drůbež a koláčky, až po vějíře a sošky pro turisty. Najednou uviděla na zemi peněženku. Evidentně plnou. Chtěla se shýbnout, podívat se dovnitř a odevzdat ji na policii. Ta známá ji zadržela.
„Nechej ji ležet, ten kdo ji ztratil, se pro ni vrátí.“ Paní se narovnala a nevěřícně pokračovala v prohlídce trhu. Chodily dlouho, vybíraly, prohlížely, trh byl plný lidí. Když se vracely s plnými taškami, ta peněženka tam pořád ještě ležela.
„Jak to, že ji nikdo neukradl?“
„Japonci nekradou.“
„Copak se tu nikdy nic neztratilo?“
„Ale ano, občas se tu něco ztratí, ale to seberou cizinci, kteří jsou tu na práci. Rychle se to vyšetří a zloděj je potrestán. A ještě se to zveřejní. Pak si to každý raději rozmyslí.“
Nemyslím si, že jsme národ zlodějů a ničemů. Jak ale dlouho, podle vás, by ta peněženka zůstala ležet tady?
Ivana Kochaníčková
Vajíčka za tři
Nejede a nejede. Autobusová zastávka se pomalu plnila. Už se pozdravili všichni ti, co se znali, prohodili takové ty zdvořilostní fráze jako: kam jedete, a to máme dnes pěkně, pak se hlavy všech otočily ve směru, odkud měl autobus přijet.
Ivana Kochaníčková
Úplně zbytečné alibi
Patřím k těm důchodcům, kteří rychle pochopili svůj životní omyl – že totiž v důchodu budou mít spoustu času na knížky, na zahrádku, na kamarády, vlastně na všechno, co dosud odkládali. Omyl. Vstávám v šest, usínám kolem půlnoci a nestíhám. Někdy ztrácím pojem o čase natolik, že si nejsem jistá, jestli je pondělí nebo už středa, o datu nemluvě.
Ivana Kochaníčková
Trampoty s myčkou
Klekla mi myčka. Ne že bych to nečekala, měla už svoje za sebou. Ale představa, že budu volat opraváře, někam ji vláčet, brát si volno, řešit novou, docela mne to rozhodilo. Seděla jsem nad ní jako hromádka neštěstí.
Ivana Kochaníčková
Jak se z muže stane chlap
Na ty sedánky jsme se vždycky těšili. Ať už to bylo při něčích narozeninách, nebo jsme se sesedli po poradách, nebo na školeních. Pracovala jsem tehdy na zahraničním závodě velkého stavebního podniku a naši experti, kteří se vraceli z pro nás cizokrajných zemí, se nenechali prosit a vyprávěli
Ivana Kochaníčková
Patříte k vrabcům, nebo k vlaštovkám?
Příběh nemusí být o lidech. A prázdninový příběh už vůbec ne. Co takový Ezop? Ten se proslavil bajkami, v nichž zvířata jednají jako lidé. Psal pro pobavení i pro poučení. A dnes? Kde vzít inspiraci, když široko daleko nepotkáte zvíře. Myslím to opravdové.
Ivana Kochaníčková
Dobře utajený klarinetista
Tu melodii jsem poznala okamžitě, přestože jsem ji neslyšela desítky let. Zpívala si ji moje maminka, když jí bylo smutno. Měla krásný alt a zpívala ráda. Nejen, když jí bylo smutno. Ta melodie se mi vryla pod kůži. Maminka slova znala, já jsem si zapamatovala jen refrén: „Bože, proč vroucí jsi srdce mi dal, když nechceš, aby je někdo miloval...
Ivana Kochaníčková
Lidunko, neumírej mi!
Tenkrát se nás sešlo tolik, že jsme obsadily ten největší stůl v naší známé kafírně. Přišly holky, co jsou na mateřské a mají hlídací babičku, dorazily i ty, co ještě budují hodnoty, a pár důchodkyň. Rády se setkáváme, přestože už nás okolnosti rozprášily daleko od poklidného prostředí kancelářských stolů.
Ivana Kochaníčková
Čím hloupější sedlák, tím větší zemáky
Vždycky když vidím ty lány rozkvetlých orchidejí všech možných druhů a barev v kdejakém supermarketu, vzpomenu si na dobu, kdy jsem se vdávala. Bylo to před více než čtyřiceti lety v prosinci. Moje představa o krásné svatební kytici se mi rozplynula v prvním květinářství, kam jsem si šla kytici objednat.
Ivana Kochaníčková
Zapomeňte na ekologii, ohrožuje životy
Už když jsme přijížděli k domu, tak jsem měla ten divný pocit. Maminka nás obvykle vyhlížela na verandě, nebo vykoukla, když bouchla dvířka od auta. Tentokrát jsem ji neviděla. Popadla jsem tašku s nákupy a léky a běžela dovnitř, zbytek jsem nechala na Zdeňkovi. Vyběhla jsem těch dvanáct schodů bez dechu. Maminka nikde.
Ivana Kochaníčková
Nevypadáš jako socka
Vletěla dovnitř jako velká voda a ještě v kabátě dosedla na židli v kuchyni. Po tváři se jí koulely slzy jako velké hrachy a padaly na sněhobílou halenku. Kapesník ignorovala. „Jedu od posudkového lékaře. Sebrali mi invalidní důchod.“
Ivana Kochaníčková
Uklízím, než přijde moje uklízečka
Ještě nikdy jsem ji neviděla tak zdrblou. Obvykle halekala už ode dveří a hned jí bylo plno. Na její otázku: Jak se máš?, jsem nestačila ani odpovědět. Sotva jsem se nadechla, spustila svůj dvouhodinový monolog a pak, vymluvená do poslední kapky, vždy spokojeně odkráčela. Do večera mne vždycky brněla hlava.
Ivana Kochaníčková
Poslala jsem matku do blázince
Seděla proti mně schlíple u stolu, jako by čekala, že jí dám rozhřešení. Prsty poťukávala nervózně po ubruse, až se hladina kávy v hrnku rozvibrovala do malých vlnek. Hlavu měla skloněnou a očima sledovala velkou mouchu, která mířila k tácku s koláčky.
Ivana Kochaníčková
Kterak zviditelnit Ježíška
Konečně je to za námi! Všechno to smejčení, pečení, ledničky přetékající řízky a bramborovým salátem, který se dojídá ještě týden. Zdvořilostní návštěvy, mazání chlebíčků, svinčík z rozbalených dárků, šlupky z buráků po celém bytě.
Ivana Kochaníčková
Kam na pivo? No přece k Johanovi!
Byl to mačo. Sice už v letech, ale kdysi atletická postava dosud pěkně napínala těsné tričko i se začínajícím břichem a vlasy, stáhnuté způsobně do hladkého ohonu mu splývaly do půli zad. Každopádně si na svém zjevu zakládal.
Ivana Kochaníčková
Začíná to už ve školce?
A zase babinec. Tentokrát u Lídy. Dokonce upekla ke kávě lákavě vypadající řezy. Jako vždy, tvářily jsme se odmítavě. Jedna hubne, druhá nesmí cukr, třetí si nechce vzít jako první. Starosti super čerstvých důchodkyň.
Ivana Kochaníčková
Pes ctí pána, kočka dům
Dívala jsem se, jak můj Franta prohání sekačku po zahradě. Kdyby na mně bylo, tak tu trávu nechám ještě pár dní růst. Ale nedal si říct. Asi potřeboval nějak vybít ten neklid, který se v něm hromadil. Chlap, nedal to na sobě znát.
Ivana Kochaníčková
Příběh s dobrým koncem
Spadl mezi nás, ostřílené vlčáky, jako bezbranné jehňátko. Snad přišel přímo ze školy či po vojně . Kluk jako malina. Jára. Pamatuji si jeho nemoderní tvídové kalhoty, v nichž se krásně rýsovaly dvě souměrné, kulaťoučké půlky. Slušný, zdvořilý, ochotný.
Ivana Kochaníčková
Netopýří stínové divadlo a Pakosta
Mám ráda ty podvečerní chvilky, kdy Pakosta nevyžaduje mou ustavičnou přítomnost za zadkem. To je pořád: „Vlasti, nevíš, kde jsem nechal ty nůžky na růže? Vlasti, už mám odnést do sklepa ty truhlíky? A Vlasti, pojď mi to tady přidržet!“
Ivana Kochaníčková
Prý to byl mikrospánek
Ani si neuvědomil, že s těmi dveřmi tak třískl. Teprve až se skleněná výplň nad dřevěnou přepážkou, která oddělovala kancelář nového šéfa od ostatních místností, rozdrnčela jako při zemětřesení, udiveně se ohlédl.
Ivana Kochaníčková
Nevěřte ženě, když říká, že už nikdy...
Léta jsem popichovala svou ovdovělou sestřenici Jitku a vím, jak ji to štvalo. „Když je ženská co k čemu, tak si do roka najde nového mužského.“ To jsem jí vtloukala do hlavy při každém setkání.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 | další |
- Počet článků 120
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2091x