Vletěla dovnitř jako velká voda a ještě v kabátě dosedla na židli v kuchyni. Po tváři se jí koulely slzy jako velké hrachy a padaly na sněhobílou halenku. Kapesník ignorovala. „Jedu od posudkového lékaře. Sebrali mi invalidní důchod.“
Kdo zná Hanku, věčně usměvavou, vitální a energickou ženskou, stavěnou jako buldozer, neuvěří, že by byla nemocná. Působí naopak jako živá reklama na zdraví. Ani se nedivím, že když taková ženská vtančí do kanceláře posudkářů, dívají se na ni s neskrývanou nedůvěrou. První, co je napadne, je podezření, že se jí jen nechce dělat, že je líná, pohodlná, zkrátka simulant. Asi je lepší přibelhat se o berličce, s tělem divně zkrouceným, se strhaným obličejem a smrtelnou diagnózou ve zdravotní dokumentaci. Hanka je pěkná brunetka, v boubelaté tvářičce ani vráska, vždy pečlivě načesaná a nažehlená. Vdovička jako lusk. Bez rtěnky na rtech by snad nevyšla z domu ani vynést smetí. V posledních letech žila z částečného důchodu a přes týden opatrovala dceřiny dva kluky.
„Tak už nebul a řekni, co se stalo,“ vyzvala jsem ji, když konečně sáhla po kapesníku. „Přece ti to museli nějak zdůvodnit. Mají přece zdravotní kartu.“
„No právě. Prý mi moje lékařka v těch dokumentech nenapsala nic průkazného.“ Začala se uklidňovat. „Ona ani neví, z čeho ty moje problémy jsou a ne že by se nesnažila. Nedovedeš si představit, co vyšetření jsem už prošla. Co léků, injekcí, rehabilitací, cvičení a kdoví čeho jsem absolvovala. A nic mi nepomohlo. Na chvilku zabraly jen léky od bolesti a ty přece nemohu brát pořád. Co tam asi měla napsat?“
„Zkoušela ses někde zaměstnat? Třeba na půl úvazku?“ To ve mně zase začaly hlodat pochybnosti. „Kdysi jsem tě viděla v nějaké drogerii. Tam se moc nenadřeš. Prodávat spreje nebo šampony, to přece není nic namáhavého.“
„Pomáhala jsem občas kamarádce na odpoledních směnách, když si potřebovala něco zařídit, nebo když onemocněla ta její prodavačka. Ale to bylo jen pár dní v měsíci, nebo před svátky. Nemysli si, já jsem byla i z těch sprejů tak zničená, že pro mne jezdil večer Rosťa, jako zeť, a vozil mne domů. Celá ruka od ramene až po konečky prstů mi opuchla, bolela mne záda a mrtvěla mi pravá noha. Nejhorší byl palec, ten jsem necítila několik dnů. Tak jsem přestala chodit i do té drogerie. Kdyby mi něco nedala dcera za hlídání, neměla bych ani na nájem. A co mám dělat teď? Do starobního je ještě daleko.“
„A co kdyby tě ta kamarádka zaměstnala doopravdy. S normální pracovní smlouvou a hlavně s pojištěním. Až bys klekla, tak bys mohla brát aspoň nemocenskou. Lepší něco než nic. A po čase bys mohla požádat o invalidní důchod znovu. Na to jsou předpisy, když někdo dlouho marodí. Museli by to znovu posoudit. Nebo se odvolej, ale šanci máš mizivou.“
Neviděla jsem ji skoro rok. Od tamtamů v kadeřnictví jsem se dozvěděla, že prodala byt, odstěhovala se k dceři, za část peněz opravila dva pokojíky v přízemí a dál se stará o vnoučky. Pak jsem ji znovu potkala. Načesanou, nastrojenou, s kabelkou přes rameno. Sedly jsme si na lavičku.
„Tak jak to dopadlo?“, chtěla jsem vědět.
„Už mám důchod zpátky,“ usmívala se od ucha k uchu. „Ta kamarádka mne opravdu přihlásila. Že když jsem pomohla já jí, když to potřebovala, tak že teď mi pomůže zase ona. Dohodly jsme se, že nemusím zvedat těžké věci, vybalovat zboží z beden, doplňovat regály ve výšce. Dokonce mi dala za pult židli, abych si mohla sednout, když nebude nával. Vydržela jsem to nějaký týden a dost. Pak jsem asi tři měsíce marodila a zase chodila na vyšetření a rehabilitace. Až do chvíle, kdy jsem šla znovu na posudkové oddělení. Jak se do mne ten doktor pustil! Že jsem se nechala zaměstnat cíleně, že to je záměrné vylákání nemocenských dávek, ať si okamžitě ukončím nemocenku, nebo že budu mít opletačky ještě se soudem. Vůbec mu nevadilo, že mne do práce vlastně poslal, když mi zrušil invalidní důchod. Zůstala jsem úplně bez prostředků. Na úřad práce bych šla zbytečně, nedovedu si představit, kdo by mne vzal. A žebrat na sociálce? Tak jsem byla zase tam, kde předtím.“
„Ale nepřipadáš mi jako invalida. Dokonce se mi zdá, že máš zase ten dřívější šmrnc. Že tys potkala nového přítele?“
„To ne, už ale vím, co mi je. Moje doktorka na to přišla, když jsem jí řekla o těch závratích.“ Hanka se šťastně rozzářila. „Už nemusím na rehabilitace a cvičení. Prý je to v mozku, Parkinson, nebo tak nějak. Dala mi nějaké prášky a fakt zabírají. Důležité je na to přijít včas.“
Zhluboka jsem se nadechla. To je teda terno! Jako by vyhrála místo druhého houslisty na Titaniku. Polkla jsem a přeladila do lehkomyslného tónu.
„Nevypadáš jako socka,“ změřila jsem si ji kritickým okem.
„Nakonec jsem si podala odvolání. Posuzovali to ve vedlejším okrese a to byl docela jiný přístup. S úsměvem mi zase důchod přiznali, dokonce se zpětnou platností.“
„No vidím, že už ho utrácíš! Nová kabelka…“ Byla jsem ráda alespoň za tuto dobrou zprávu.
„Ta je Haniččina, půjčila mi ji,“ pousmála se Hanka. „Už mi z Prahy přišla tři úřední lejstra o tom, že mi ten důchod zpětně vracejí, se složitým výpočtem a zdůvodněním. Ale dodnes, a to už je čtvrtý měsíc, mi neposlali ani korunu. Nebýt peněz za ten prodaný byt a bydlení u Haničky, tak nemám ani na rohlík.“
