Ještě nikdy jsem ji neviděla tak zdrblou. Obvykle halekala už ode dveří a hned jí bylo plno. Na její otázku: Jak se máš?, jsem nestačila ani odpovědět. Sotva jsem se nadechla, spustila svůj dvouhodinový monolog a pak, vymluvená do poslední kapky, vždy spokojeně odkráčela. Do večera mne vždycky brněla hlava.
Tentokrát nic. Sedla, usrkla kafe, čekala, kdy se zeptám. Bylo krátce po Vánocích, dalo by se očekávat, že bude sypat jeden zážitek za druhým. Něco se muselo stát. A jsem v jejím životě jediná, komu by se svěřila. Jenže bylo jasné, že se jí o tom mluvit nechce. Tak jsem začala výjimečně sama. Výčtem návštěv, které mne poctily, výčtem dárků, které jsem našla pod stromečkem, výčtem cukroví, které jsem napekla a které nikdo nejedl. Když mi došel dech, nastalo ticho. Čas na přímou otázku.
Lezlo to z ní jak z chlupaté deky. „Tak si představ, že jsem k Vánocům dostala uklízečku.“ To bylo fakt nečekané. Marie už má sice přes sedmdesát, ale je čiperná a vitální, soběstačná a pohyblivá. Dcera ji nedávno nastěhovala do svého bytu, protože sama si našla nového přítele a bydlí u něj. Marie rozhodně neprodělala, byt je moderně vybavený nábytkem i spotřebiči, na krásném klidném místě a blízko obchodů i zdravotního střediska. Do okna v obýváku nahlíží vzrostlý šeřík a na okně se střídají celý rok ptáci v nové ptačí budce. Pro Marii i pro kočku, kterou převzala s bytem jako „věcné břemeno“, to bylo něco jako barevná televize. Snad jedinou nevýhodu nového bydlení mělo pro Marii šest schodů od hlavního vchodu ke dveřím do bytu ve zvýšeném přízemí. S tím se ale nakonec smířila.
„Na Vánoce jsme pekly společně, jako vždycky,“ dala se Marie konečně do vyprávění. „Nachystala jsem těsta, připravila formičky a plechy, namlela ořechy. Maruška přijela, nasála vzduch a řekla: Co to tu tak smrdí? Myslela jsem, že ji do nosu udeřilo kočičí aróma, ale píseček byl čerstvě vyměněný, chlupy vysávám několikrát denně. Nebo že už přijela naštvaná.
Zapnuly jsme troubu a začaly plnit plechy. Maruška ze zvyku sáhla do skříňky pod dřezem, kde mívala utěrky. Já jsem si je dala jinam, pod dřezem jsem měla uklízecí prostředky, prášky, hadry a kbelík na vodu. Jak zašmátrala hlouběji, kbelík se převrhl, voda z něj se vylila po celé kuchyni. Kde se v něm vzala voda? Maruška sáhla do skříňky a vytáhla promočené, čpící a málem plesnivé hadry, rozměklé mýdlo a kdovíjaký sajrajt. Muselo odejít těsnění od sifonu. No to byl tanec. Maruška vztekle začala uklízet tu spoušť, já jsem jen stála a zadržovala slzičky. Já že už na to nestačím, udržovat byt v pořádku. Bylo mi, jako bych dostala mokrým hadrem po čele. A přitom největší binec nadělá ta její kočka. Minule mi dokonce načůrala na pohovku.“
„Možná Maruška pořád ten byt považuje tak trochu za svůj,“ snažila jsem se.
„Nakonec jsme to cukroví přece jen dopekly a uvařily si čaj,“ pokračovala už veseleji Marie. „Dokonce se mi Maruška omluvila. Ale mrzelo mne to pořád. A když za pár dní přijeli mladí na sváteční oběd, dozvěděla jsem se, že mám uklízečku. Maruška se domluvila s jednou kamarádkou, co je zrovna na mateřské, a ta mi bude chodit jednou týdně uklízet. Každá korunka dobrá.“
„Tak vidíš, je to hodná dcera, stará se o tebe jak může,“ přistrčila jsem už klidnější Marii koláček. „Obrátilo se to k dobrému. A jaký je to vlastně pocit, když ti někdo v bytě uklízí a ty na to jen koukáš?“
„Stydím se. Ještě jsem si nezvykla,“ pokrčila rameny. „V praxi to vypadá tak, že jednou uklízím já, než ona přijde, a pak zase uklízí ona. Tak máme čas si ještě sednout a popovídat. Je to moc milá holka.“
Neuplynul ani měsíc, přišla mi od Marie esemeska. V pátek ji pustí z nemocnice, zve mne na návštěvu. Koupila jsem pomeranče a pakl časopisů s křížovkami a jela za ní. Halekala na mne ode dveří bytu nad šesti schody jako vždycky. Ta že byla v nemocnici?
„Dokonce jsem ležela čtyři dny na jipce!“ hlásila mi, sotva jsem dosedla, šťastná, že to má komu vyprávět. Podobné nadšení bych čekala u výherce první ceny ve sportce. „Představ si, že jsem se večer dívala na televizi a zdálo se mi, že mi nějak zdřevěněla ruka. Nebolelo to, jen jako by byla přeleželá, jako by mi ani nepatřila. Tak jsem televizi vypnula a šla do postele. Už jsem si zvykla na to, že mi kočka leží v nohách ve svém pelíšku. Tentokrát ale šla až ke mně, sedla si mi u hlavy a upřeně se na mne dívala. No to člověk neusne. Tak jsem jí chtěla domlouvat, ať si jde zase lehnout, že už paštičku měla. Zjistila jsem, že na ni šišlám. A za půl hodiny už jsem ležela na jipce. Zlatá moje kočička.“
„Koupím ti pro ni ve Zverimexu takový speciální sprej, prý to nějak absorbuje a čistí zvířecí pachy, kdyby ti zase provedla neplechu na pohovce,“ slibovala jsem snaživě a nenápadně jsem sáhla na potah.
„Neboj, už tam na noc skládám krabice, krabice nemá ráda, tak tam nejde.“ Pozorovaly jsme Micku, jak rozvážným krokem přešla pokoj, nezúčastněně vyskočila na parapet a uvelebila se v pozici, nejpříhodnější pro pozorování ptáčků na krmítku. „A i kdyby, vždycky to stihnu uklidit, než přijde ta moje uklízečka.“
