Poslala jsem matku do blázince

26. 01. 2011 8:22:55
Seděla proti mně schlíple u stolu, jako by čekala, že jí dám rozhřešení. Prsty poťukávala nervózně po ubruse, až se hladina kávy v hrnku rozvibrovala do malých vlnek. Hlavu měla skloněnou a očima sledovala velkou mouchu, která mířila k tácku s koláčky.

„Napřed to tak nevypadalo. Zdálo se nám, že se mamce snad i ulevilo, když táta umřel. V poslední době se stejně jen hádali, a když ležel v nemocnici, tak už jí bylo zatěžko jen ho jet navštívit. Posílala nás, abychom se u něj střídali. Nikdy se na ni nezeptal a ani nechtěl, aby přijela.“ Přestala klepat prsty na stůl a jen se zahleděla z okna na dvorek, kde pobíhala vnoučata.

Viděla jsem Martinu maminku jen jednou. Provedla mne svým bytečkem v přízemí, přeplněném soškami a dečkami, s květinovými závěsy a divokými ornamenty na pohovce a křesle. Čekala, že se budu rozplývat obdivem a chválit. Jenže se mnou je to jiné- vnímám byt jako celek. Nezajímá mne, kde co kdo má, ale jakým dojmem to prostředí na mne působí. A tady jsem cítila mokré hadry a plíseň na zdi. Vymanévrovala jsem rychle na lavičku na dvoře.

„Maminka byla typ generála. Všechno muselo být po jejím,“ pokračovala Marta. „Nepamatuji se, že by nás děti kdy pohladila, nebo pochválila. Raději nás strojila a vykrmovala. Snad nám tím chtěla nahradit doby, kdy sama vyrůstala v chudé rodině a starost o přežití byla v životě to nejdůležitější. Dosáhla tím jen toho, že jsme se sestrou vypadly z domu hned, jak to bylo možné. Nic mne domů netáhlo, navštěvovali jsme rodiče jen o svátcích nebo narozeninách. Spíš ze zdvořilosti.

Když táta umřel, chvilku to šlo. Začala kramovat police, šuplíky, skříně, přesunula pohovku i skříň, koupila nový koberec. Asi za půl roku mne najednou začala přemlouvat, ať se k ní přestěhuji, že nechce být sama. Ale vždyť nebyla sama! V bytě nad ní bydlí moje dcera s rodinou, já jsem tam přece byla každý den hlídat vnoučata! Domů jsem jezdila jen o víkendech, taky jsem chtěla mít trochu soukromí.

Pak začala vydírat, jak jinak by se to dalo nazvat. Ať u ní spím, ať u ní bydlím. Že je jí hrozně zle, že nemůže dýchat, že se jí zastavuje srdce, že jí máme zavolat záchranku. Měli jsme strach, ale zdravotníci u ní nikdy nic nenašli. Tak jsem oželela víkendy a slíbila, že prodám svůj byt, opravím si u ní dva pokoje a nastěhuju se. Začali jsme s rekonstrukcí. Byla to náročná práce, protože jsme museli okopat omítky, vyměnit okna, položit nové podlahy. S maminkou generálkou v zádech.

Místo aby byla spokojená, maminka chátrala. Už jsem ji ani nepřemluvila, aby si šla sednout na dvorek. Celý den chodila po obýváku v pyžamu. Ona, která si tak zakládala na tom, jak mladě vypadá, která ani na ulici se smetím nevyšla nenamalovaná a nenačesaná. Její srdce se „zastavovalo“ stále častěji a burcovala nás i v noci. Hlídala jsem jí léky, krájela jsem jí jídlo na malé kousíčky, krmila jsem ji a koupala. Došlo to tak daleko, že odmítala zhltnout i rýži, že je moc velká. Tak jsem všechno mixovala. Přestala vnímat čas, přes den podřimovala, v noci chodila a klepala na dveře. Křičela, volala, dožadovala se lékaře. Ignorovala nočník.

To už jsem bydlela ve svých dvou pokojích u ní. Byl to očistec. Pak začala padat. Jen jsem se otočila, byla na zemi. Několikrát za den. Samá modřina, otlučená, bolavá. Když jsem se jí ptala, proč padá, nevěděla. Měli jsme strach, že si něco zlomí, nebo že si rozbije hlavu. Byla jako věchýtek, ale sama jsem ji nezvedla. Bezvládné tělo váží snad dvojnásobek. Musela jsem přivolat dceru nebo zetě.

Psychiatři navrhli léčebnu. Myslím, že si ani neuvědomovala, kam ji vezou. A když jsme ji byli navštívit, skoro nás nepoznala. Jediné, co nám souvisle řekla, bylo: „Víš, jak dlouho mne nechají ležet na té studené zemi, když spadnu?“ Jídlo jí tam taky určitě nemixovali. Za čtrnáct dní přišel telegram.“

Marta se na mne dívala uslzenýma očima. Skoro vykřikla: „Copak jsem ji mohla nechat doma? Vyčítala bych si, kdyby se jí něco stalo. A teď si vyčítám, že jsem ji poslala tam. V noci se budím a zdá se mi, že klepe na dveře a volá tím svým velitelským hlasem: „Nechala jsi matku umřít v blázinci!“

V životě jsou situace, které nás zastihnou nepřipravené. Co je správné? Jednáme podle svého svědomí. Rozhřešení nám nedá nikdo.

Autor: Ivana Kochaníčková | středa 26.1.2011 8:22 | karma článku: 45.05 | přečteno: 13301x


Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

Jakub Beznoska

Čeští vojáci (prý) pomstili své padlé kolegy... Další vojáci ale byli napadeni

O pomstě českých vojáků jako první informovaly Lidové noviny. Pár hodin poté jsme se mohli dočíst o napadení jiných našich vojáků. Co se v ale V Afghánistánu doopravdy stalo a souvisí nějak spolu tyto dva incidenty?

17.10.2018 v 23:47 | Karma článku: 11.38 | Přečteno: 191 | Diskuse

Libuše Palková

Genderové změny-stále ještě nejsou dostačující

Nedávno jsem v diskuzi o víně podotkla, že úsloví - víno, ženy a zpěv - by v ženské verzi mělo znít spíše-víno, muži a zpěv. A kolega bloger se moc divil, a já se divila, proč se diví. Co je na tom tak divného, aby se ženy bavily?

17.10.2018 v 20:40 | Karma článku: 14.40 | Přečteno: 1037 | Diskuse

Vilém Ravek

Čas panenek na hraní se vrací – těch velkých, silikonových a s umělou....inteligencí.

Po objevu antikoncepční pilulky, která dala svobodu ženám, neboť oddělila milování od plození, přichází silikonová panna, která osvobodí muže od žen a naopak. Velká sexuální revoluce přichází. Zeman ví, co říká.

17.10.2018 v 16:39 | Karma článku: 9.47 | Přečteno: 260 | Diskuse

Jiří Beránek

Kdo je větší sprosťák? Baroš nebo Zeman?

Vulgarismy prezidenta v přímém přenosu na stanici Radiožurnál jsou vděčným tématem nejenom bulvárních médií ale i těch tzv. seriózních.

17.10.2018 v 15:24 | Karma článku: 17.06 | Přečteno: 530 | Diskuse

Štěpán Ciprýn

Pracovní úraz a nemoc z povolání

V dalším článku se budu zabývat pracovním úrazem a následným odškodněním a nemocí z povolání. Prozradím Vám, jak je pracovní úraz přesně definován, nebo jaké podmínky musíte splňovat při podezření na nemoc z povolání.

17.10.2018 v 13:00 | Karma článku: 6.18 | Přečteno: 266 | Diskuse
Počet článků 120 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2087
Teprve po letech jsem zúročila léta novinářské praxe v krátkých příbězích. Je v nich vesnice i malé město, něco z autobiografie, něco z fantazie.

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky

více




Najdete na iDNES.cz