Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Poslala jsem matku do blázince

26. 01. 2011 8:22:55
Seděla proti mně schlíple u stolu, jako by čekala, že jí dám rozhřešení. Prsty poťukávala nervózně po ubruse, až se hladina kávy v hrnku rozvibrovala do malých vlnek. Hlavu měla skloněnou a očima sledovala velkou mouchu, která mířila k tácku s koláčky.

„Napřed to tak nevypadalo. Zdálo se nám, že se mamce snad i ulevilo, když táta umřel. V poslední době se stejně jen hádali, a když ležel v nemocnici, tak už jí bylo zatěžko jen ho jet navštívit. Posílala nás, abychom se u něj střídali. Nikdy se na ni nezeptal a ani nechtěl, aby přijela.“ Přestala klepat prsty na stůl a jen se zahleděla z okna na dvorek, kde pobíhala vnoučata.

Viděla jsem Martinu maminku jen jednou. Provedla mne svým bytečkem v přízemí, přeplněném soškami a dečkami, s květinovými závěsy a divokými ornamenty na pohovce a křesle. Čekala, že se budu rozplývat obdivem a chválit. Jenže se mnou je to jiné- vnímám byt jako celek. Nezajímá mne, kde co kdo má, ale jakým dojmem to prostředí na mne působí. A tady jsem cítila mokré hadry a plíseň na zdi. Vymanévrovala jsem rychle na lavičku na dvoře.

„Maminka byla typ generála. Všechno muselo být po jejím,“ pokračovala Marta. „Nepamatuji se, že by nás děti kdy pohladila, nebo pochválila. Raději nás strojila a vykrmovala. Snad nám tím chtěla nahradit doby, kdy sama vyrůstala v chudé rodině a starost o přežití byla v životě to nejdůležitější. Dosáhla tím jen toho, že jsme se sestrou vypadly z domu hned, jak to bylo možné. Nic mne domů netáhlo, navštěvovali jsme rodiče jen o svátcích nebo narozeninách. Spíš ze zdvořilosti.

Když táta umřel, chvilku to šlo. Začala kramovat police, šuplíky, skříně, přesunula pohovku i skříň, koupila nový koberec. Asi za půl roku mne najednou začala přemlouvat, ať se k ní přestěhuji, že nechce být sama. Ale vždyť nebyla sama! V bytě nad ní bydlí moje dcera s rodinou, já jsem tam přece byla každý den hlídat vnoučata! Domů jsem jezdila jen o víkendech, taky jsem chtěla mít trochu soukromí.

Pak začala vydírat, jak jinak by se to dalo nazvat. Ať u ní spím, ať u ní bydlím. Že je jí hrozně zle, že nemůže dýchat, že se jí zastavuje srdce, že jí máme zavolat záchranku. Měli jsme strach, ale zdravotníci u ní nikdy nic nenašli. Tak jsem oželela víkendy a slíbila, že prodám svůj byt, opravím si u ní dva pokoje a nastěhuju se. Začali jsme s rekonstrukcí. Byla to náročná práce, protože jsme museli okopat omítky, vyměnit okna, položit nové podlahy. S maminkou generálkou v zádech.

Místo aby byla spokojená, maminka chátrala. Už jsem ji ani nepřemluvila, aby si šla sednout na dvorek. Celý den chodila po obýváku v pyžamu. Ona, která si tak zakládala na tom, jak mladě vypadá, která ani na ulici se smetím nevyšla nenamalovaná a nenačesaná. Její srdce se „zastavovalo“ stále častěji a burcovala nás i v noci. Hlídala jsem jí léky, krájela jsem jí jídlo na malé kousíčky, krmila jsem ji a koupala. Došlo to tak daleko, že odmítala zhltnout i rýži, že je moc velká. Tak jsem všechno mixovala. Přestala vnímat čas, přes den podřimovala, v noci chodila a klepala na dveře. Křičela, volala, dožadovala se lékaře. Ignorovala nočník.

To už jsem bydlela ve svých dvou pokojích u ní. Byl to očistec. Pak začala padat. Jen jsem se otočila, byla na zemi. Několikrát za den. Samá modřina, otlučená, bolavá. Když jsem se jí ptala, proč padá, nevěděla. Měli jsme strach, že si něco zlomí, nebo že si rozbije hlavu. Byla jako věchýtek, ale sama jsem ji nezvedla. Bezvládné tělo váží snad dvojnásobek. Musela jsem přivolat dceru nebo zetě.

Psychiatři navrhli léčebnu. Myslím, že si ani neuvědomovala, kam ji vezou. A když jsme ji byli navštívit, skoro nás nepoznala. Jediné, co nám souvisle řekla, bylo: „Víš, jak dlouho mne nechají ležet na té studené zemi, když spadnu?“ Jídlo jí tam taky určitě nemixovali. Za čtrnáct dní přišel telegram.“

Marta se na mne dívala uslzenýma očima. Skoro vykřikla: „Copak jsem ji mohla nechat doma? Vyčítala bych si, kdyby se jí něco stalo. A teď si vyčítám, že jsem ji poslala tam. V noci se budím a zdá se mi, že klepe na dveře a volá tím svým velitelským hlasem: „Nechala jsi matku umřít v blázinci!“

V životě jsou situace, které nás zastihnou nepřipravené. Co je správné? Jednáme podle svého svědomí. Rozhřešení nám nedá nikdo.

Autor: Ivana Kochaníčková | středa 26.1.2011 8:22 | karma článku: 45.04 | přečteno: 13296x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

Ladislava Šťastná

Jak to vnímám já: Volit či nevolit?

Ať otevřu jakýkoliv deník či časopis nebo zapnu televizi, mám pocit, že nebýt prezidentských voleb, asi by nebylo o čem psát a mluvit. Nejde ani tak o informace, ale o ten obsah, o způsob a v neposlední řadě i o obsah slov...

22.1.2018 v 20:20 | Karma článku: 13.15 | Přečteno: 255 | Diskuse

Miriam Prokešová

Volte změnu. Volte slušnost, v té je síla. Džentlmenství proti barbarství.

Černobílé vidění světa. Fakta a argumenty pro a proti Zemanovi, fakta a argumenty pro a proti Drahošovi. Vlk bez roucha a vlk v rouše beránčím (?)

22.1.2018 v 18:33 | Karma článku: 15.97 | Přečteno: 432 | Diskuse

Libuse Palkova

Krabice od vína bez vína

Každou chvíli tu máme nějakou politickou korupční kauzu: kdysi to byl Grossův tajemný strýček a jeho nevratná půjčka na luxusní byt, pak pět na stole v českých, Rathova krabice od vína, teď zase Čapí hnízdo. Zkrátka se tu nenudíme

22.1.2018 v 16:08 | Karma článku: 7.81 | Přečteno: 453 | Diskuse

Martina Studzinská

Co může pomoci tomu, aby k sobě měli lidi blíž

Měli bychom se toho o sobě navzájem víc dozvědět. Víc spolu mluvit. Být zkrátka družnější, abychom se lépe navzájem pochopili.

22.1.2018 v 14:47 | Karma článku: 8.53 | Přečteno: 151 | Diskuse

Marcel Matušák

Požár hotelu v Praze a otazníky!

Každí ztráta života je velmi smutná. Zvlášť, pokud je zaviněna nejasnými okolnostmi. Požár hotelu v Praze. Zjištění příčiny je velmi důležité. Ale je to všechno? Zdaleka NE!!!

22.1.2018 v 12:16 | Karma článku: 23.75 | Přečteno: 1204 | Diskuse
Počet článků 120 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2086
Teprve po letech jsem zúročila léta novinářské praxe v krátkých příbězích. Je v nich vesnice i malé město, něco z autobiografie, něco z fantazie.

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky

více




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.