Začíná to už ve školce?
Váhavě se až po chvíli začaly ruce po zákuscích natahovat a s prvními sousty se nálada uvolnila. To je lahoda! Pak jsme najednou začaly mluvit jedna přes druhou. Dlouho jsme se neviděly. Pak bylo z ničeho nic ticho. Zaposlouchaly jsme se. Otevřeným oknem sem doléhaly zvuky zvenčí. Agresívní, nepříjemný křik malých dětí. Lída omluvně vstala a zavřela okno. Moc to nepomohlo.
„Postavili nám tu pod okny eurohřiště,“ vzdychla omluvně. „To tu máme denně. Ráno předškoláci, odpoledne ti starší. Večer až do noci tu řvou mladí, co se vracejí z diskoték a hospod.“ Nevěřícně jsme vyhlédly z balkonu. Přímo pod námi se proháněly tak tří, čtyřleté děti. Houpaček a prolézaček si moc nevšímaly. Honily se a strkaly, tahaly se o hračky a křičely takovým tím hrdelním hlasem, připomínajícím kupodivu fandy na fotbale. Několik maminek klábosilo na lavičkách a dětí si nevšímalo. No vždyť jsou na hřišti, ať se vydovádí.
„To není normální křik dětí,“ řekla Dana zamyšleně. „Ony na sebe řvou a stojí přitom přímo proti sobě. Proč spolu normálně nemluví? Copak se neslyší?“
„Možná to začíná už ve školce. Bez řvaní se v kolektivu neprosadí,“ nechala se slyšet Ilona.
„Nedávno jsem zahlédla v televizi rozhovor s jednou ředitelkou, která mluvila o výjimečnosti své školky. Dbají tam velice důsledně na to, aby jejich děti dodržovaly zásady slušného chování. Aby uměly pozdravit, poděkovat, chovat se zdvořile ke starším lidem, pomáhat slabším dětem a tak. Moc si na své inovaci zakládala,“ upila ze svého hrnečku Marcela. „To by mne zajímalo, co potom učí děti v jiných školkách.“
„Máme pod okny záhonek s květinami. Stará se o něj babka Ondrová z přízemí, “ řekla z ničeho nic zase Dana. „Kdysi jsem šla z obchodu a viděla malého kluka, jak stojí u záhonku a nějakým klacíkem usekává hlavičky kopretin. Tak jsem na něj zavolala, ať toho hned nechá. Co myslíte, že udělal? Ještě jednou se rozmáchl, usekl dalších pár hlaviček a čekal, jestli proti němu vystartuji. Tak jsem položila tašku a dělala, že jdu po něm. Nevzrušeně odkráčel za roh a když viděl, že se vracím k tašce, ještě vykoukl a začal na mne dělat pitomé obličeje.“
„No možná taky chodil do školky, kde se slušnému chování neučí,“ušklíbla se Lída. „Já mám docela strach někoho napomenout. Šla jsem po chodníku tady na sídlišti a proti mně taková roztomilá drobounká slečna, pěkně upravená a vcelku milá. Na vodítku vedla dogu. Moc k sobě neladily, ale budiž. Najednou doga přidřepla a zůstala po ní kouřící hromada. Slečna zpomalila a pak pokračovala dál, jako by se nic nestalo. Zůstala jsem stát. „Vy tu hromadu neuklidíte, slečno? Chodí tudy děti!“ Ze slečny se stala fúrie. Nasupila se: „Starej se o svoje věci, babo.“ Zůstala jsem stát jako opařená, slečna odkráčela i s dogou jako baletka.“
Chvíli bylo slyšet jen cinkání lžiček. „Začne to ve školce a roste to s nimi“, přidala se Alena. „Divíte se, že mají všichni učitelé nervy nadranc? Taky jsem byla kdysi v šoku.To bylo v zimě. Napadl první sníh a zůstal ležet. Čekala jsem na zastávce a od učiliště se blížily dvě skupinky učňů. Napřed šly holky, chichotaly se a dost nápadně se ohlížely po chlapcích, kteří šli za nimi. Když přišli k zastávce, kluci dali hlavy k sobě a pak jeden z nich nabral do obou hrstí sníh a než jsme se nadáli, nacpal jej překvapenému staříkovi, co taky čekal na chodníku, vzadu za límec. Zůstali jsme jako sochy ale těm mladým to přišlo velice vtipné. A víte, co na tom bylo nejhorší? Že se nikdo toho staříka nezastal. Nikdo mu nepomohl. Vytřepával si sníh z kabátu ještě v autobusu. Viděla jsem, jak se stydí za tu potupu. On se styděl, ne ti mladí.“
„Já vím, že mluvit o mládeži, která nepustí staré lidi sednout v dopravních prostředcích, je ohrané téma.“ To promluvila Ilona a sáhla si pro další zákusek. „ Seděla jsem v trolejbuse na čtyřsedadle, dvě a dvě sedadla proti sobě. Ke mně si přisedli nějací studentíci. Pak nastoupila babička s holí a zůstala stát u nás. Když se nikdo z mladých neměl k tomu, aby ji pustil sednout, vstala jsem já. Jen jsem prohodila, že tu asi nikdo mladší není a pustila ji na své místo. Babička si s povděkem sedla. Sotva jsme se rozjeli, vstal jeden z těch studentíků a postrčil mne zpátky k sedadlu se slovy: „Sedněte si, stejně byste to nevydýchala.“ Trolejbus byl plný, každý se díval jinam a byl rád, že se to netýká jeho.“
Ten babinec se nám tentokrát nevyvedl. Rozcházely jsme se, sotva zmizel z tácu poslední řez. V duchu jsme litovaly Lídu, která má uřvanou, nepříjemnou kulisu pod okny každý den. Nedávno pochovala manžela, ještě poplakává. Opravdu perspektiva klidného stáří! „Beru si špunty do uší,“ povzdechla odevzdaně, když jsme se loučily.
Ivana Kochaníčková
Vajíčka za tři
Nejede a nejede. Autobusová zastávka se pomalu plnila. Už se pozdravili všichni ti, co se znali, prohodili takové ty zdvořilostní fráze jako: kam jedete, a to máme dnes pěkně, pak se hlavy všech otočily ve směru, odkud měl autobus přijet.
Ivana Kochaníčková
Úplně zbytečné alibi
Patřím k těm důchodcům, kteří rychle pochopili svůj životní omyl – že totiž v důchodu budou mít spoustu času na knížky, na zahrádku, na kamarády, vlastně na všechno, co dosud odkládali. Omyl. Vstávám v šest, usínám kolem půlnoci a nestíhám. Někdy ztrácím pojem o čase natolik, že si nejsem jistá, jestli je pondělí nebo už středa, o datu nemluvě.
Ivana Kochaníčková
Trampoty s myčkou
Klekla mi myčka. Ne že bych to nečekala, měla už svoje za sebou. Ale představa, že budu volat opraváře, někam ji vláčet, brát si volno, řešit novou, docela mne to rozhodilo. Seděla jsem nad ní jako hromádka neštěstí.
Ivana Kochaníčková
Jak se z muže stane chlap
Na ty sedánky jsme se vždycky těšili. Ať už to bylo při něčích narozeninách, nebo jsme se sesedli po poradách, nebo na školeních. Pracovala jsem tehdy na zahraničním závodě velkého stavebního podniku a naši experti, kteří se vraceli z pro nás cizokrajných zemí, se nenechali prosit a vyprávěli
Ivana Kochaníčková
Patříte k vrabcům, nebo k vlaštovkám?
Příběh nemusí být o lidech. A prázdninový příběh už vůbec ne. Co takový Ezop? Ten se proslavil bajkami, v nichž zvířata jednají jako lidé. Psal pro pobavení i pro poučení. A dnes? Kde vzít inspiraci, když široko daleko nepotkáte zvíře. Myslím to opravdové.
Ivana Kochaníčková
Dobře utajený klarinetista
Tu melodii jsem poznala okamžitě, přestože jsem ji neslyšela desítky let. Zpívala si ji moje maminka, když jí bylo smutno. Měla krásný alt a zpívala ráda. Nejen, když jí bylo smutno. Ta melodie se mi vryla pod kůži. Maminka slova znala, já jsem si zapamatovala jen refrén: „Bože, proč vroucí jsi srdce mi dal, když nechceš, aby je někdo miloval...
Ivana Kochaníčková
Lidunko, neumírej mi!
Tenkrát se nás sešlo tolik, že jsme obsadily ten největší stůl v naší známé kafírně. Přišly holky, co jsou na mateřské a mají hlídací babičku, dorazily i ty, co ještě budují hodnoty, a pár důchodkyň. Rády se setkáváme, přestože už nás okolnosti rozprášily daleko od poklidného prostředí kancelářských stolů.
Ivana Kochaníčková
Čím hloupější sedlák, tím větší zemáky
Vždycky když vidím ty lány rozkvetlých orchidejí všech možných druhů a barev v kdejakém supermarketu, vzpomenu si na dobu, kdy jsem se vdávala. Bylo to před více než čtyřiceti lety v prosinci. Moje představa o krásné svatební kytici se mi rozplynula v prvním květinářství, kam jsem si šla kytici objednat.
Ivana Kochaníčková
Zapomeňte na ekologii, ohrožuje životy
Už když jsme přijížděli k domu, tak jsem měla ten divný pocit. Maminka nás obvykle vyhlížela na verandě, nebo vykoukla, když bouchla dvířka od auta. Tentokrát jsem ji neviděla. Popadla jsem tašku s nákupy a léky a běžela dovnitř, zbytek jsem nechala na Zdeňkovi. Vyběhla jsem těch dvanáct schodů bez dechu. Maminka nikde.
Ivana Kochaníčková
Tu peněženku nech ležet!
Minulý týden mi přišel v mejlu dopis od jedné profesorky z Japonska. Žije ve městě Sendai. Nevím, jak daleko je Sendai od míst největších katastrof, ale podle jejích slov je to město dost poničené. Chci vám citovat z dopisu pár slov:
Ivana Kochaníčková
Nevypadáš jako socka
Vletěla dovnitř jako velká voda a ještě v kabátě dosedla na židli v kuchyni. Po tváři se jí koulely slzy jako velké hrachy a padaly na sněhobílou halenku. Kapesník ignorovala. „Jedu od posudkového lékaře. Sebrali mi invalidní důchod.“
Ivana Kochaníčková
Uklízím, než přijde moje uklízečka
Ještě nikdy jsem ji neviděla tak zdrblou. Obvykle halekala už ode dveří a hned jí bylo plno. Na její otázku: Jak se máš?, jsem nestačila ani odpovědět. Sotva jsem se nadechla, spustila svůj dvouhodinový monolog a pak, vymluvená do poslední kapky, vždy spokojeně odkráčela. Do večera mne vždycky brněla hlava.
Ivana Kochaníčková
Poslala jsem matku do blázince
Seděla proti mně schlíple u stolu, jako by čekala, že jí dám rozhřešení. Prsty poťukávala nervózně po ubruse, až se hladina kávy v hrnku rozvibrovala do malých vlnek. Hlavu měla skloněnou a očima sledovala velkou mouchu, která mířila k tácku s koláčky.
Ivana Kochaníčková
Kterak zviditelnit Ježíška
Konečně je to za námi! Všechno to smejčení, pečení, ledničky přetékající řízky a bramborovým salátem, který se dojídá ještě týden. Zdvořilostní návštěvy, mazání chlebíčků, svinčík z rozbalených dárků, šlupky z buráků po celém bytě.
Ivana Kochaníčková
Kam na pivo? No přece k Johanovi!
Byl to mačo. Sice už v letech, ale kdysi atletická postava dosud pěkně napínala těsné tričko i se začínajícím břichem a vlasy, stáhnuté způsobně do hladkého ohonu mu splývaly do půli zad. Každopádně si na svém zjevu zakládal.
Ivana Kochaníčková
Pes ctí pána, kočka dům
Dívala jsem se, jak můj Franta prohání sekačku po zahradě. Kdyby na mně bylo, tak tu trávu nechám ještě pár dní růst. Ale nedal si říct. Asi potřeboval nějak vybít ten neklid, který se v něm hromadil. Chlap, nedal to na sobě znát.
Ivana Kochaníčková
Příběh s dobrým koncem
Spadl mezi nás, ostřílené vlčáky, jako bezbranné jehňátko. Snad přišel přímo ze školy či po vojně . Kluk jako malina. Jára. Pamatuji si jeho nemoderní tvídové kalhoty, v nichž se krásně rýsovaly dvě souměrné, kulaťoučké půlky. Slušný, zdvořilý, ochotný.
Ivana Kochaníčková
Netopýří stínové divadlo a Pakosta
Mám ráda ty podvečerní chvilky, kdy Pakosta nevyžaduje mou ustavičnou přítomnost za zadkem. To je pořád: „Vlasti, nevíš, kde jsem nechal ty nůžky na růže? Vlasti, už mám odnést do sklepa ty truhlíky? A Vlasti, pojď mi to tady přidržet!“
Ivana Kochaníčková
Prý to byl mikrospánek
Ani si neuvědomil, že s těmi dveřmi tak třískl. Teprve až se skleněná výplň nad dřevěnou přepážkou, která oddělovala kancelář nového šéfa od ostatních místností, rozdrnčela jako při zemětřesení, udiveně se ohlédl.
Ivana Kochaníčková
Nevěřte ženě, když říká, že už nikdy...
Léta jsem popichovala svou ovdovělou sestřenici Jitku a vím, jak ji to štvalo. „Když je ženská co k čemu, tak si do roka najde nového mužského.“ To jsem jí vtloukala do hlavy při každém setkání.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 | další |
- Počet článků 120
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2091x