Spadl mezi nás, ostřílené vlčáky, jako bezbranné jehňátko. Snad přišel přímo ze školy či po vojně . Kluk jako malina. Jára. Pamatuji si jeho nemoderní tvídové kalhoty, v nichž se krásně rýsovaly dvě souměrné, kulaťoučké půlky. Slušný, zdvořilý, ochotný.
To víte, že se na nový přírůstek okamžitě všechny holky z okolních kanceláří chodily dívat. Zdálo se nám, že ho musíme vzít pod ochranné křídlo. „Nedělejte si plané naděje, Jára už je zadaný, dokonce má před svatbou.“ Rychle se učil, dobře se s ním pracovalo. Za pár měsíců se opravdu oženil se svou Aničkou a dokonce nás brzy pozval i na první křtiny.
Záviděli jsme jí ho. Jára byl muž, jakého by si přála každá z nás. Krmil, žehlil, přebaloval. A svoji Aničku obskakoval, jako by byla jediná na světě. Naši chlapi nám najednou připadali jako bezcitní, sobečtí lenoši. Pak přišlo další dítě. A do třetice dvojčata. Jára, pyšný jako páv, dokončil nový dům a přestěhoval si tam rodinku. Aničce těhotenství svědčilo. Rozkvetla jako růžička a Jára k ní vzhlížel jako ke svatému obrázku.
Nevím přesně, kdy začal pít. Možná v době, kdy šla Anička zpátky do práce. Nový dům, čtyři děti, na to jedna výplata nestačí. Ani zodpovědnější práce a vyšší plat, ani víkendové přivýdělky nezajistily rodině slušný život. Vracel se domů pozdě večer. A míval upito. Jen řekněte, kde vám na fušce nenalejí? Anička si odnesla peřiny jinam.
Rodinná idylka vzala za své. Přišly hádky, výčitky, žárlivost. Starší děti chtěly studovat. Další výdaje. S těmi mladšími cloumala puberta. Pozdní příchody domů. Špatná společnost, alkohol, snad i drogy. Nový důvod k rozepřím. Rozvod? Nejlepší řešení. Kdo by chtěl žít s věčně nalitým chlapem. A Jára začal mít problémy i v zaměstnání. Teď už nad ním drželi ochrannou ruku chlapi. Hlídali ho, vyhrožovali mu, domlouvali. Ach ta mužská solidarita!
Pak přišel ten průšvih s autem. Firemním autem. Bylo úplně nové, ještě nepřihlášené. Snad ještě nemělo oschlý lak. Jára pro ně jel přímo k výrobci. Vrátil se pozdě. Místo, aby ho zaparkoval v podnikové garáži, nechal ho před domem. Do rána bylo pryč. Na druhý den našli policajti jeho vrak kousek za městem. Na to už byla ochranná křídla krátká. Škoda se blížila k milionu. Následoval vyhazov z práce i z domu.
Kdybyste Járu potkali v tu dobu, zaplakali byste nad ním. Jeho husté, světle kaštanové vlasy zešedivěly a zplihle visely kolem bledé, neoholené, pitím poznamenané tváře. A jestli byl zrovna střízlivý, nedalo se to poznat. Jen ty oči, vždycky tak čisté a dojímavé, ty mu zůstaly. Jenže teď chodil s hlavou sklopenou a vyhýbal se známým.
I v této situaci se našel někdo, kdo mu nabídl práci. Jára dostal monterky a lopatu. I za ty byl vděčný. Našel si bydlení ve starém opuštěném domku někde na vesnici. Pil dál, ale už to tak nevadilo. Když nepil, chodili za ním s výkresy. „Járo, ty máš hlavu! Dávno jsi tu mohl dělat mistra!“ Nechtěl ani slyšet. Nevzdali to. Naštěstí. Pak pít přestal. Ne najednou, ne hned. Ale dnes už nechodí v monterkách. Snad jen když si opravuje svůj domeček. A možná už v něm nebydlí sám.
