Příběh s dobrým koncem
To víte, že se na nový přírůstek okamžitě všechny holky z okolních kanceláří chodily dívat. Zdálo se nám, že ho musíme vzít pod ochranné křídlo. „Nedělejte si plané naděje, Jára už je zadaný, dokonce má před svatbou.“ Rychle se učil, dobře se s ním pracovalo. Za pár měsíců se opravdu oženil se svou Aničkou a dokonce nás brzy pozval i na první křtiny.
Záviděli jsme jí ho. Jára byl muž, jakého by si přála každá z nás. Krmil, žehlil, přebaloval. A svoji Aničku obskakoval, jako by byla jediná na světě. Naši chlapi nám najednou připadali jako bezcitní, sobečtí lenoši. Pak přišlo další dítě. A do třetice dvojčata. Jára, pyšný jako páv, dokončil nový dům a přestěhoval si tam rodinku. Aničce těhotenství svědčilo. Rozkvetla jako růžička a Jára k ní vzhlížel jako ke svatému obrázku.
Nevím přesně, kdy začal pít. Možná v době, kdy šla Anička zpátky do práce. Nový dům, čtyři děti, na to jedna výplata nestačí. Ani zodpovědnější práce a vyšší plat, ani víkendové přivýdělky nezajistily rodině slušný život. Vracel se domů pozdě večer. A míval upito. Jen řekněte, kde vám na fušce nenalejí? Anička si odnesla peřiny jinam.
Rodinná idylka vzala za své. Přišly hádky, výčitky, žárlivost. Starší děti chtěly studovat. Další výdaje. S těmi mladšími cloumala puberta. Pozdní příchody domů. Špatná společnost, alkohol, snad i drogy. Nový důvod k rozepřím. Rozvod? Nejlepší řešení. Kdo by chtěl žít s věčně nalitým chlapem. A Jára začal mít problémy i v zaměstnání. Teď už nad ním drželi ochrannou ruku chlapi. Hlídali ho, vyhrožovali mu, domlouvali. Ach ta mužská solidarita!
Pak přišel ten průšvih s autem. Firemním autem. Bylo úplně nové, ještě nepřihlášené. Snad ještě nemělo oschlý lak. Jára pro ně jel přímo k výrobci. Vrátil se pozdě. Místo, aby ho zaparkoval v podnikové garáži, nechal ho před domem. Do rána bylo pryč. Na druhý den našli policajti jeho vrak kousek za městem. Na to už byla ochranná křídla krátká. Škoda se blížila k milionu. Následoval vyhazov z práce i z domu.
Kdybyste Járu potkali v tu dobu, zaplakali byste nad ním. Jeho husté, světle kaštanové vlasy zešedivěly a zplihle visely kolem bledé, neoholené, pitím poznamenané tváře. A jestli byl zrovna střízlivý, nedalo se to poznat. Jen ty oči, vždycky tak čisté a dojímavé, ty mu zůstaly. Jenže teď chodil s hlavou sklopenou a vyhýbal se známým.
I v této situaci se našel někdo, kdo mu nabídl práci. Jára dostal monterky a lopatu. I za ty byl vděčný. Našel si bydlení ve starém opuštěném domku někde na vesnici. Pil dál, ale už to tak nevadilo. Když nepil, chodili za ním s výkresy. „Járo, ty máš hlavu! Dávno jsi tu mohl dělat mistra!“ Nechtěl ani slyšet. Nevzdali to. Naštěstí. Pak pít přestal. Ne najednou, ne hned. Ale dnes už nechodí v monterkách. Snad jen když si opravuje svůj domeček. A možná už v něm nebydlí sám.
Ivana Kochaníčková
Vajíčka za tři
Nejede a nejede. Autobusová zastávka se pomalu plnila. Už se pozdravili všichni ti, co se znali, prohodili takové ty zdvořilostní fráze jako: kam jedete, a to máme dnes pěkně, pak se hlavy všech otočily ve směru, odkud měl autobus přijet.
Ivana Kochaníčková
Úplně zbytečné alibi
Patřím k těm důchodcům, kteří rychle pochopili svůj životní omyl – že totiž v důchodu budou mít spoustu času na knížky, na zahrádku, na kamarády, vlastně na všechno, co dosud odkládali. Omyl. Vstávám v šest, usínám kolem půlnoci a nestíhám. Někdy ztrácím pojem o čase natolik, že si nejsem jistá, jestli je pondělí nebo už středa, o datu nemluvě.
Ivana Kochaníčková
Trampoty s myčkou
Klekla mi myčka. Ne že bych to nečekala, měla už svoje za sebou. Ale představa, že budu volat opraváře, někam ji vláčet, brát si volno, řešit novou, docela mne to rozhodilo. Seděla jsem nad ní jako hromádka neštěstí.
Ivana Kochaníčková
Jak se z muže stane chlap
Na ty sedánky jsme se vždycky těšili. Ať už to bylo při něčích narozeninách, nebo jsme se sesedli po poradách, nebo na školeních. Pracovala jsem tehdy na zahraničním závodě velkého stavebního podniku a naši experti, kteří se vraceli z pro nás cizokrajných zemí, se nenechali prosit a vyprávěli
Ivana Kochaníčková
Patříte k vrabcům, nebo k vlaštovkám?
Příběh nemusí být o lidech. A prázdninový příběh už vůbec ne. Co takový Ezop? Ten se proslavil bajkami, v nichž zvířata jednají jako lidé. Psal pro pobavení i pro poučení. A dnes? Kde vzít inspiraci, když široko daleko nepotkáte zvíře. Myslím to opravdové.
Ivana Kochaníčková
Dobře utajený klarinetista
Tu melodii jsem poznala okamžitě, přestože jsem ji neslyšela desítky let. Zpívala si ji moje maminka, když jí bylo smutno. Měla krásný alt a zpívala ráda. Nejen, když jí bylo smutno. Ta melodie se mi vryla pod kůži. Maminka slova znala, já jsem si zapamatovala jen refrén: „Bože, proč vroucí jsi srdce mi dal, když nechceš, aby je někdo miloval...
Ivana Kochaníčková
Lidunko, neumírej mi!
Tenkrát se nás sešlo tolik, že jsme obsadily ten největší stůl v naší známé kafírně. Přišly holky, co jsou na mateřské a mají hlídací babičku, dorazily i ty, co ještě budují hodnoty, a pár důchodkyň. Rády se setkáváme, přestože už nás okolnosti rozprášily daleko od poklidného prostředí kancelářských stolů.
Ivana Kochaníčková
Čím hloupější sedlák, tím větší zemáky
Vždycky když vidím ty lány rozkvetlých orchidejí všech možných druhů a barev v kdejakém supermarketu, vzpomenu si na dobu, kdy jsem se vdávala. Bylo to před více než čtyřiceti lety v prosinci. Moje představa o krásné svatební kytici se mi rozplynula v prvním květinářství, kam jsem si šla kytici objednat.
Ivana Kochaníčková
Zapomeňte na ekologii, ohrožuje životy
Už když jsme přijížděli k domu, tak jsem měla ten divný pocit. Maminka nás obvykle vyhlížela na verandě, nebo vykoukla, když bouchla dvířka od auta. Tentokrát jsem ji neviděla. Popadla jsem tašku s nákupy a léky a běžela dovnitř, zbytek jsem nechala na Zdeňkovi. Vyběhla jsem těch dvanáct schodů bez dechu. Maminka nikde.
Ivana Kochaníčková
Tu peněženku nech ležet!
Minulý týden mi přišel v mejlu dopis od jedné profesorky z Japonska. Žije ve městě Sendai. Nevím, jak daleko je Sendai od míst největších katastrof, ale podle jejích slov je to město dost poničené. Chci vám citovat z dopisu pár slov:
Ivana Kochaníčková
Nevypadáš jako socka
Vletěla dovnitř jako velká voda a ještě v kabátě dosedla na židli v kuchyni. Po tváři se jí koulely slzy jako velké hrachy a padaly na sněhobílou halenku. Kapesník ignorovala. „Jedu od posudkového lékaře. Sebrali mi invalidní důchod.“
Ivana Kochaníčková
Uklízím, než přijde moje uklízečka
Ještě nikdy jsem ji neviděla tak zdrblou. Obvykle halekala už ode dveří a hned jí bylo plno. Na její otázku: Jak se máš?, jsem nestačila ani odpovědět. Sotva jsem se nadechla, spustila svůj dvouhodinový monolog a pak, vymluvená do poslední kapky, vždy spokojeně odkráčela. Do večera mne vždycky brněla hlava.
Ivana Kochaníčková
Poslala jsem matku do blázince
Seděla proti mně schlíple u stolu, jako by čekala, že jí dám rozhřešení. Prsty poťukávala nervózně po ubruse, až se hladina kávy v hrnku rozvibrovala do malých vlnek. Hlavu měla skloněnou a očima sledovala velkou mouchu, která mířila k tácku s koláčky.
Ivana Kochaníčková
Kterak zviditelnit Ježíška
Konečně je to za námi! Všechno to smejčení, pečení, ledničky přetékající řízky a bramborovým salátem, který se dojídá ještě týden. Zdvořilostní návštěvy, mazání chlebíčků, svinčík z rozbalených dárků, šlupky z buráků po celém bytě.
Ivana Kochaníčková
Kam na pivo? No přece k Johanovi!
Byl to mačo. Sice už v letech, ale kdysi atletická postava dosud pěkně napínala těsné tričko i se začínajícím břichem a vlasy, stáhnuté způsobně do hladkého ohonu mu splývaly do půli zad. Každopádně si na svém zjevu zakládal.
Ivana Kochaníčková
Začíná to už ve školce?
A zase babinec. Tentokrát u Lídy. Dokonce upekla ke kávě lákavě vypadající řezy. Jako vždy, tvářily jsme se odmítavě. Jedna hubne, druhá nesmí cukr, třetí si nechce vzít jako první. Starosti super čerstvých důchodkyň.
Ivana Kochaníčková
Pes ctí pána, kočka dům
Dívala jsem se, jak můj Franta prohání sekačku po zahradě. Kdyby na mně bylo, tak tu trávu nechám ještě pár dní růst. Ale nedal si říct. Asi potřeboval nějak vybít ten neklid, který se v něm hromadil. Chlap, nedal to na sobě znát.
Ivana Kochaníčková
Netopýří stínové divadlo a Pakosta
Mám ráda ty podvečerní chvilky, kdy Pakosta nevyžaduje mou ustavičnou přítomnost za zadkem. To je pořád: „Vlasti, nevíš, kde jsem nechal ty nůžky na růže? Vlasti, už mám odnést do sklepa ty truhlíky? A Vlasti, pojď mi to tady přidržet!“
Ivana Kochaníčková
Prý to byl mikrospánek
Ani si neuvědomil, že s těmi dveřmi tak třískl. Teprve až se skleněná výplň nad dřevěnou přepážkou, která oddělovala kancelář nového šéfa od ostatních místností, rozdrnčela jako při zemětřesení, udiveně se ohlédl.
Ivana Kochaníčková
Nevěřte ženě, když říká, že už nikdy...
Léta jsem popichovala svou ovdovělou sestřenici Jitku a vím, jak ji to štvalo. „Když je ženská co k čemu, tak si do roka najde nového mužského.“ To jsem jí vtloukala do hlavy při každém setkání.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 | další |
- Počet článků 120
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2091x