Mám ráda ty podvečerní chvilky, kdy Pakosta nevyžaduje mou ustavičnou přítomnost za zadkem. To je pořád: „Vlasti, nevíš, kde jsem nechal ty nůžky na růže? Vlasti, už mám odnést do sklepa ty truhlíky? A Vlasti, pojď mi to tady přidržet!“
Dám si večerní sprchu, stočím se do křesílka a otevřu knížku. Stačí mi přečíst několik vět a už jsem v jiném světě. Jen vzdáleně vnímám Pakostu, jak na dvorku šramotí s nářadím a něco vyčítá Ajaxovi.
Ze čtení mne vytrhl neznámý zvuk. Jako by něco žuchlo. Jemně, skoro neslyšně. Někde u krbu. Že by se utrhly saze? Při Pakostově pečlivosti? Přestože bylo ticho, položila jsem knížku a vydala se pátrat. Potichoučku jsem nakračovala ke krbu. Na jeho římse visel malý netopýrek. I v tom přítmí jsem viděla jeho korálkové oči, jak si mne zmateně prohlížejí. Asi byl stejně udivený, kam se to dostal, jako já, když jsem ho uviděla ve svém obýváku. Co teď s ním?
Zacouvala jsem opatrně do chodbičky.“Pakosto!“ Skoro jsem šeptala. Pakosta nic. Zkusila jsem to hlasitěji. Netopýr se ani nepohnul. To už jsem zařvala:“Pakosto!“ Konečně se objevil ve dveřích, bagančata od hlíny, v ruce mokrý hadr. „Spadl nám do obýváku netopýr.“
Pakosta je muž činu. Než jsem mu v tom mohla zabránit, cvakl vypínačem. Netopýr se plavně vznesl a zakroužil. Instinktivně jsme se přikrčili.
„Ať se ti nezamotá do vlasů,“ staral se Pakosta. " Přinesu síťku, co jsme s ní chytali bažantí kuřata.“ Zhasla jsem. Netopýrek si sedl na stůl. Dívala jsem se, jak je maličký. Malá, nešťastná hromádka. Vypadal klidně.
To už se ale chodbou blížil můj nimrod Pakosta, vyzbrojený sítí na bažanťata. Netopýr jeho přibližování sledoval s jistým zájmem, dokud Pakosta nezačal stavět síťku do útočné pozice. Pak se lhostejně vznesl, zatočil se v obýváku a zmizel v kuchyni. Pakosta za ním. S úlevou i obavami jsem za nimi zavřela dveře.
„Hlavně ať tě nekousne, třeba má vzteklinu,“ varovala jsem Pakostu přes dveře a čekala, co bude. Kuchyň máme velikou, převelikou, je tam dost místa pro oba.
Napřed bylo dlouho ticho. A pak jsem zažila nejlegračnější stínové divadlo, jaké si dovedete představit. Na prosklených kuchyňských dveřích se objevila harmonická, dokonalá netopýří silueta, za ní s malým odstupem a trhavými pohyby síťka na bažanty a konečně obrys lovícího Pakosty. Tento scénář se opakoval několikrát, i když občas se změnilo pořadí a směr, a i když po chvíli Pakosta zvolnil tempo. Jen netopýrek si to zjevně užíval. Jeho let byl vzorem dokonalosti.
Zdálo se, že honička nebere konce. Čekala jsem, že něco rozbijí. Už jsem se chystala, že tam vtrhnu a pomohu Pakostovi s nadháněním, když se dveře otevřely a vyšel Pakosta se sebejistým úsměvem. Netopýr se houpal v síťce. Vypustili jsme ho na zahradě a dívali se, jak mizí mezi stromy.
Ten večer jsme ještě dlouho seděli venku na lavičce. Byl to jeden z posledních teplých podzimních večerů. A bylo nám tak hezky, že mne ani nenapadlo vrátit se ke knížce. Pakosta jen tiše seděl a vůbec nečekal, že ho budu chválit.
