Ani si neuvědomil, že s těmi dveřmi tak třískl. Teprve až se skleněná výplň nad dřevěnou přepážkou, která oddělovala kancelář nového šéfa od ostatních místností, rozdrnčela jako při zemětřesení, udiveně se ohlédl.
Vlastně to už chvíli čekal. Těch posledních několik týdnů zaznamenával vyhýbavé pohledy kolegů a kamkoliv vešel, utichl hovor. Vakuum, takový divný mezičas.
Všechno se změnilo od té doby, kdy nastoupil nový šéf. Mladý, sebevědomý, nabitý energií a vysokoškolskými vědomostmi. Sotva se rozkoukal, hned zahájil reorganizaci. Nic nebylo podle jeho představ, okamžitě měnil vžité postupy, nešetřil kritikou a nesnášel námitky. Nové koště, říkali si všichni, on se zklidní. Nezklidnil. Přizpůsobili se. Skoro všichni. Ti nejstarší si spočítali chybějící dny do důchodu a stáhli se, on dostal výpověď. Vzal to jako křivdu, vždyť tohle oddělení pomáhal založit.
Uklidnil se až na parkovišti. Hodil tašku na zadní sedadlo a vyjel. Ani si neuvědomil, že nemíří domů. Odbočil na dálnici. Jezdil tudy z práce každý den, dokud dcera, zeť a vnoučata znovu nebydleli. Povodeň jim zničila přízemí rodinného domku. Co bláta a harampádí odtud vynesli! Co metrů omítky museli okopat, co pokroucených podlah vytrhat! A co to stálo peněz! Dnes už mají domeček zase jako z cukru. Díky dědečkovi, pomyslel si s uspokojením. Však taky na to padly všechny jeho úspory. Mladí? Ti neměli ani stavební spoření. Prý na co? Chtějí žít. No, vyřídili si nakonec nějaké půjčky a příspěvky. Stačilo to sotva na novou sedačku a televizor. Ten největší.
Cesta ubíhala. Proč tam vlastně jedu? Všechno je hotovo. Mladí už mne nepotřebují. I tam si teď připadám nežádoucí. Jen vnuci mne vítají s nadšením: „Dědo, dědo, cos nám přivezl?“ Kolik je hodin? Vždyť ještě nebudou doma. Odbočil k restauraci u dálnice. Koupím klukům aspoň čokoládu.
Čas se najednou neuvěřitelně vlekl. Vrátil se myšlenkami zpět do kanceláře. Co si teď počne? Nezaměstnaný. Práce dávala smysl jeho životu. Obejde nějaké kamarády, moc jich sice nemá, ale určitě pro něj něco najdou. A co když nenajdou? Krize se ještě neodlepila ode dna. Na úřadech budou jen krčit rameny. V jeho věku? Do důchodu mu ale ještě nějaký ten rok chybí. Dají mu podporu v nezaměstnanosti. Jak potupné.
Začalo se stmívat. Obloha se zatáhla a spadly první kapky. Divné. Ještě ráno se zdálo, že bude slunečný den. K dceři ani nepojede. Co by tam dělal v takovém počasí? Kluci se budou hádat o počítač, on bude sedět v kuchyni na krajíčku židle a dívat se, jak dcera připravuje večeři. Má čekat, jestli ho pozvou?
Z nepříjemných myšlenek se probral, když už dávno jel po dálnici. Je úplně jedno, kam pojede. Doma ho stejně nikdo nečeká. Nad hlavou se mu míhaly dálniční tabule. „Jedou-li proti vám po dálnici auta, jedete v protisměru.“ Který moula tohle vymyslel! A kolik za to asi pobral! Ještě se tomu pousmál, když si všiml, že proti němu opravdu jedou auta. A všechna houkala a blikala světly. Jak dlouho už tak jede? A jak se proboha dostal do protisměru? V hlavě měl prázdno. Nezaměstnaný. Nevítaný. Osamělý. Starý.
Dupl na brzdy. Mokrá silnice udělala své. Auto se rozbilo o svodidla. Ani to necítil.
Večer byl ve zprávách. Prý mikrospánek. Dcera i zeť seděli u misky s křupkami. „Podle statistik prý takové nehody zaviní nepozornost, únava, zdravotní selhání a kluzká vozovka,“ pronesl do ticha zeť a natáhl se pro další křupky. „Mne by ale zajímalo, jestli to náhodou nejsou sebevraždy. Co když se těm lidem už jen nechce žít?“
Dcera si přitáhla misku. „Tak tento to fakt neměl v hlavě v pořádku. Jak mohl ujet šest kilometrů po dálnici v protisměru a nevšimnout si toho! A jak se tam vůbec dostal?“ Zeť jen pokrčil rameny a přepnul na sport.
