Ivana Kochaníčková
- Počet článků 120
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2091x
Seznam rubrik
Oblíbené stránky
Oblíbené blogy
Ivana Kochaníčková
Nevěřte ženě, když říká, že už nikdy...
Léta jsem popichovala svou ovdovělou sestřenici Jitku a vím, jak ji to štvalo. „Když je ženská co k čemu, tak si do roka najde nového mužského.“ To jsem jí vtloukala do hlavy při každém setkání.
Ivana Kochaníčková
Ten gril nám byl čert dlužen
Rozhodl jsem se, že letos své kulatiny oslavím na zahradě. Počasí se zdálo příznivé, jaro přišlo dřív než jindy a zahrádkářská kolonie je daleko od paneláků, takže nebudeme rušit sousedy, i když si při ohníčku zazpíváme. Vlastně to byl nápad mé ženy Růženy, jako ostatně vždycky.
Ivana Kochaníčková
Kilo sem, kilo tam a máme tu celoživotní prokletí
„Mami, hlavně necpi Vanessu tím sladkým, vidíš, jak vypadá,“ kladl babičce na srdce naléhavý hlas matky v telefonu. „Určitě bude chtít k snídani nutelu.“ Babička se ohlédla ke stolu, kde vnučka snídala. „Neboj, vím, na čem jsme se dohodly, koupila jsem ředkvičky.“
Ivana Kochaníčková
Tak tomu říkám hloupý vtip
„No takovou kytici jsem už dlouho nedostala!“ nemohla jsem se vzpamatovat. Za ní se rozpačitě culil můj synovec. Asi v životě takovou kytku ještě nikomu nedával.
Ivana Kochaníčková
Jak se z kluka stane bílý kůň?
„Proč mám jít k soudu, když k tomu nemám co říci. Nebo vlastně nechci. S tím, co provedl můj syn, přece nemám nic společného.“ Dosedla zničeně na židli a předvolání hodila na stůl. „Nesouhlasila jsem s tím, co dělal, rozešli jsme se kvůli tomu ve zlém a donutila jsem ho, aby odešel z domu.“
Ivana Kochaníčková
Neříkejte, že se vám to nikdy nestalo!
Stála jsem na nejrušnější křižovatce města. Spolu se mnou čekalo na zelenou dobře patnáct, dvacet lidí. Na opačné straně silnice dalších patnáct, dvacet. Auta si vesele projížděla a my jsme čekali, až blikne semafor.
Ivana Kochaníčková
Óda na potížistu
„Už se tam fakt nedalo dýchat,“ komentovala svůj odchod do předčasného důchodu jedna moje bývalá spolupracovnice. Uvědomila jsem si, jaké jsem vlastně měla štěstí, že jsem odešla před krátkou dobou do „normálního“ důchodu já. A za mnou odcházeli další, všichni stejné krevní skupiny. Jako by tam bylo něco shnilého...
Ivana Kochaníčková
Olinka byla jako vzácný motýl
Vracel se sídlištěm z hospody po zavírací době. Mrzlo jen praštělo. Jen málokteré okno ještě svítilo. Už vklouzly do peřin i hospodyňky zničené předvánočním úklidem. Pak dostal nápad. Půjde pozdravit Olinku. Marně lomcoval dveřmi od domu. Nedá se nic dělat, poleze nahoru. Deváté patro? Co to je pro sportovce, jako je on.
Ivana Kochaníčková
Občas mi říkají Davide a tisknou si ruku na čelo
„Tak co, dámy, jak si stojíme?“ vtrhl na sesternu v porodnici mladý doktor ještě v kabátě. „Dnes tam jsou jen dvě matky,“ obrátila se k němu Martina. „Já jsem myslel ten zápas, honem to pusťte, dnes musíme vyhrát.“
Ivana Kochaníčková
Útulný pokojíček pro matku
Tu klidnou, tichou uličku měl docela rád. Mírně stoupala nad sídlištěm a z obou stran ji lemovaly domky se zahrádkami. Většina těch domků se sice časem změnila na úhledné vilky s udržovaným trávníkem a cizorodými tújemi, ale i tak působila pohodově.
Ivana Kochaníčková
Bodliny ve čtvrtém patře?
Neviděly jsme se dlouho, snad půl roku. Věděla jsem, že lítá mezi prací, vnoučaty a po večerech a víkendech mezi nádobím v nočním bistru. Ale ten rozdíl bil do očí. Zkrásněla. Sotva dosedla, uhodila jsem na ni.
Ivana Kochaníčková
Jo vojna, na tu vzpomínám moc ráda
To jsem nedávno pomáhala Daně trhat áronii. Ten rok se fakt urodila, ty černočervené kuličky skoro připomínaly višně. Roste v parku u hvězdárny, kousek od dětského hřiště. Obrovská. Polokeř, polostrom. Dana si odněkud přitáhla bedýnku, aby dosáhla výš.
Ivana Kochaníčková
Němci jim říkají nomádi. Novodobí nomádi
Nevím, jestli to náhodou není urážka kočovných pouštních kmenů, které nemají stálý domov a neustále putují krajem při hledání výživných pastvin pro svá stáda. Nicméně nějaká podobnost tu přece jen je. I novodobí nomádi vypasou trávu až na holou zem, než si sbalí své svršky a táhnou dál.
Ivana Kochaníčková
Vystřízlivění pro jedno oplzlé gesto
Dívala se, jak pomalu přišel ke křižovatce a zmizel za živým plotem, který lemoval chodník sídliště směrem k jeho domu. Otočí se? Dívala se na jeho opatrnou chůzi, při níž spoléhal na francouzskou hůl.
Ivana Kochaníčková
Žebrákem pro dvě padesát
Zdá se to neuvěřitelné, ale svého prvního žebráka jsem viděla v Rusku. Pardon, na Ukrajině. Ale to je jedno, tehdy to byl ještě velikij mogučij. Jako zvídaví turisté jsme nakoukli do malého pravoslavného kostelíku.
Ivana Kochaníčková
"Tady není zaopatřovací ústav," řval na ni doktor
Ležela jako strnulá a cítila, jak se celá chvěje. Uvědomila si, jak těžko popadá dech. Z očí jí vyrazily slzy a tichounce stékaly do polštáře. Už dlouho na ni nikdo takhle neřval.
Ivana Kochaníčková
I bezdomovci si dnes vybírají
Ach ty mrazy! Co asi dobrého kdy přišlo od východu! Lebedila jsem si v křesílku nad knížkou a jedním okem sledovala zprávy. Zase umrzli dva bezdomovci. Přitáhla jsem si župánek přes kolena. Jaké to asi je, umrznout ve spánku?
Ivana Kochaníčková
Klíče pro všechny případy
Ty klíče visely na háčku u dveří snad deset let. Hned vedle klíčů od sklepa a od zahrady. Se vzorně nadepsanou cedulkou na štítku- Marta. Skoro jsem na ně zapomněla. Dala mi je kdysi Marta, prý pro všechny případy.
Ivana Kochaníčková
Promluvil po roce, řekl: krávo!
„Já bych ti ji, Vanessko koupila, ale to už by nás vaši nepustili domů,“ bránila se mladá elegantní babička u pultu s panenkami. „Vždyť jen Barbín máš asi jedenáct!“ Vanesska stála dál jako přikovaná. „Ale takovou ještě nemám, babi.“
Ivana Kochaníčková
S vesmírnou energií na bolavý zub
Není to nic těžkého, dělat si legraci z politiků, byť těch v ústraní, že objímají stromy. No a proč ne? Stromy jsou nádherné, i když je neobjímáme. Stačí se na ně dívat. Víme o nich houby.
| předchozí | 1 2 3 4 5 6 | další |
