Závidím

Také závidím lidem, kteří mohou sníst, co chtějí s nepřiberou, ale jsou to výjimky. Já se musím hlídat, nepřejídat, pokud chci zhubnout, jíst často, ale podle racionální stravy. Jako dítě jsem byla štíhlá a sportotvní, ale těhotenství, štítná žláza a chuť k jídlu udělaly své.

Kilo sem, kilo tam,

... a výplata je v pr...

?

No Vanesina obezita rozhodně nebyla způsobena tím, že jí babička občas dala ke snídani nutelu. Pokud je někdo takto strašně tlustý od dětství, moc se s tím dělat nedá, prostě se tak narodil, jde to možná nějak korigovat, ale z takové dívky štíhlotina prostě nikdy nebude. Taky nerozumím, proč by tlustá žena měla mít automaticky nešťastné manželství? Já znám pár kde jsou silnější oba a tak vitální a pohodoví lidé se hned tak nenajdou, skvěle jim to klape. Já sama jsem coby dítě byla silnější, děti se mi smály a dost jsem si zakusila (přesně jak popisujete). Jenže se to vzrtlo a já v 15 vypadala skvěle, zatímco moje hubené spolužačky začaly povážlivě nabírat na sádlo. Dnes ve 33 se můžu smát já jim, jak vypadám já a jak ony.

Měla by to ve škole těžké

už s tím svým "typicky českým" jménem. A to, že měla smůlu na okolí, není vina nadváhy. Opravdu není o co stát, když máte mít kamarády, kteří by se vám byli schopní posmívat, pokud byste vypadali jinak (možná na základce, ale od střední výš je to blbost). Taky pokud byla opravdu chytrá, musela přijít na to, že život není jen o tom sbalit/nechat se sbalit. Napíše se to hezky, že celý život ji předbíhaly ty štíhlejší, ale realita nikdy není tak přímočará a černobílá.

Re: Měla by to ve škole těžké

Kvůli jménu by to  těžký neměla. Ve třídě má dneska tahle připitomělá jména půlka dětí...

není mi jasné,

jak často se ta Vanesska u babičky stravovala a kdo ji vůbec naučil snídat Nutellu? Protože jestli ji doma drželi na ředkvičkách, tak po víkendu u babičky by z ní hora sádla tedy nebyla. Jestli ten problém nebyl ještě někde jinde než jen v babičce.

Re: není mi jasné,

Vanessa

napadá mě

....o kolik je lepší, když na toto 1000x omleté téma píše někdo, kdo si prošel tou obezitou pěkně "nahusto" v porovnání s trapnými články bárbín na ONA dnes.

Ale možná je to jen můj pocit.

jo a autorka karma

za milý nepolitický článek.

P.S. v případě Vanesky by zasloužili rodiče profackovat, protože za stravovací návyky můžou oni. Já dětem bonbony a čokoládu přirozeně dávám, ale mají to rozumně oddávkované a vždy mají dostupné ovoce. Dokonce jsem je částečně naučil jíst i zeleninu, i když jsem se musel naučit různé saláty a dochucování bylinkami, aby mi to nehodili na hlavu.

Re: jo a autorka karma

No vidíte, já koupím zeleninu na salát, aby mi to chutnalo, a než se k tomu dostanu, děti mně to sežerou tak, jak to v lednici a špajzu najdou, pokud možno neumytý.

Děkuji za článek.

Opět se pod ním dočítám o lenosti a nikdo není schopen pochopit - ačkoliv už to zaznělo i od odborníků v některých pořadech - že je to O PSYCHICE! Stějně tak, jako nejdou po letech s nadváhou kila okamžitě dolů - což je je každý schopen pochopit - tak po letech tlaku na psychiku (a často zejména z rodiny!), se člověku okamžitě nezacelí rány na duši. Jsou to především rodiče, kteří mohou za špatné návyky a nevedou děti ke sportu, někteří ještě neopomenou svému dítěti nadváhu občas "omlátit o hlavu", ačkoliv jsou právě oni její příčinou. Záleží i na okolnostech či povaze toho, kdo obezitou trpí. Jistě, že je nutné CHCI, namísto "chtěl/a bych", ale lenost za tím paušálně vidět nelze. Musí se začít něco dělat s duší, ne jen s tělem.

Re: Děkuji za článek.

Presne o tomhle mluvim v pripevku nize. Momentalne jsem tedy ve fazi, kterou pani Kochanickova v clanku take popisuje, ve fazi "stihlosti", jen pevne doufam, ze ma psychika vydrzi a muj zivot nebude dal pokracovat po vzoru "Vanessky".

Opravdu nejde o lenost

Ti, co tady v diskusi kritizuji lenost, vubec netusi, o cem je rec a jake to je byt takovou "Vanesskou". Ja jsem to zazila na vlastni kuzi a s lenosti to opravdu nema nic spolecneho. Nyni se mi ve 27 letech podarilo zhubnout pres 30kg a konecne vypadam normalne a lide ve me konecne vidi cloveka a ne jen hroudu sadla, nasla jsem rovnovahu mezi svou dusi a telem, vypadam tak, jak se citim. Trvalo to velmi dlouho a bylo to opravdu tezke oprostit se od navyku z detstvi a dospivani, nikdo nema pravo kritizovat a tvrdit, ze jde o lenost, kdyz nevyrustal v prostredi, kde ke sportu nemaji rodice prazadny vztah a dite k nemu nijak nevedou, navic ho pak behem puberty zranuji psychicky, i kdyz mozna s dobrym umyslem. Pani Kochanickova, dekuji Vam za tento clanek, ktery presne vystihuje situaci.  

Re: Opravdu nejde o lenost

ano není to lenost, ale špatné návyky od dětství....a zvyk je železná košile.....jak to člověk nechá zajít moc daleko, ta dřina je naprosto nepředstavitelná.

Když člověk, který sportuje od mládí (protože byl k tomu veden - což je skvělé) posuzuje člověka s 20-30kg nadváhou, naprosto netuší, jakou vůli potřebuje on k pohybu oproti němu.

Sportovci je po sportování skvěle, endorfin, fyzička, skvělý pocit.....

Když začíná obézní člověk.....je to stres, tělo se celé týdny neskutečně brání (není svalovina a ještě jedete s "dodatečnou zátěží" v desítkách kg).

Bojoval jsem "jen s 15kg" a už neodsuzuju. Jen přeji, aby každý v sobě našel sílu.

hezký a pravdivý článek

je to přesně tak, tlustí jsou neoblíbení a rodiče, kteří cpou dětem sladkosti horem dolem jen aby chudáci nepřišli zkrátka se na nich dopouštějí velkého zla, máme taky takový příklad v rodině, hezká, štíhlá postava je výrazem zdraví a péče o tělo a pohled na štíhlou a tlustou slečnu mluví za vše. Podle mého názoru, každý, kdo CHCE zhubnout, zhubne. Jíst ano, ale zdravě a hlavně POHYB. To je celá věda.