Jak se z muže stane chlap

   Na ty sedánky jsme se vždycky těšili. Ať už to bylo při něčích narozeninách, nebo jsme se sesedli po poradách, nebo na školeních. Pracovala jsem tehdy na zahraničním závodě velkého stavebního podniku a naši experti, kteří se vraceli z pro nás cizokrajných zemí, se nenechali prosit a vyprávěli

   Vždycky mne fascinovaly reakce lidí, kteří se z ničeho nic ocitli v neznámém prostředí, mnohdy bez civilizace, na jakou byli zvyklí, bez přátel, bez rodiny. Jen v kruhu drsných stavbařů, starých harcovníků, kteří si uměli poradit v každé situaci, leckdy v nepřátelském prostředí, v zemi s jinou kulturou, s jinou kuchyní, neznalí řeči. Začínali stavět nejen na zelené louce, ale i na poušti a v džungli. Museli se naučit nejen přežít, ale i vydupat z neznámé země nové haly, rafinerie, továrny, zdravotní střediska. Přežít kruté mrazy, tropická vedra, zemětřesení, válečné ostřelování.  A přežili. Ještě se tomu smáli.

   „Sotva jsme tehdy v Basře dokončili pátý tank a začali oslavovat, tak nám jej Iránci rozstříleli,“ ozval se Ruda.  „Měli to moc dobře očíhnuté a uměli se trefovat. Představte si mohutný zásobník, obrovský válec se spoustou rozvodů, přístrojů a rour kolem. Načasovali si to dobře. Za pár minut byla v jeho plášti velká, souměrná díra. Nás to naštěstí zastihlo až na ubytovně, které uletěla jen střecha. Nevěděli jsme, co se děje, každý z nás vyběhl jiným směrem. Kdyby mi to někdo změřil, tak jsem běžel jako olympionik.“  Nevěřícně jsme se na Rudu podívali. Rozhodně nepůsobil jako trénovaný sportovec. Tak možná ještě kulečník, nebo tenis. To ten adrenalin. „Když nám zase začalo srdce tlouct normálně a vraceli jsme se na stavbu, šel jsem se podívat, kudy jsem to běžel. Stál tam vysoký drátěný plot, přes dva metry vysoký. Prý jsem ho přelezl, říkali chlapi. To jsem si vůbec nepamatoval. A za normálních okolností bych se přes něj rozhodně nedostal“.

   Nebyly to jen válečné nástrahy, které dělaly z nezkušených montérů tvrdé chlapy. Někteří se museli naučit vařit, nebo prát. O těch kolovaly na závodě legendy. „Slyšeli jste někdy o šlapací pračce?“vzpomněl Karel. “ To je normální lavór na mytí, špinavé prádlo se do něj večer naháže, zalije vodou, zasype práškem na praní, pokud nějaký je, a ráno se prádlo šlape nohama. Pak se jen vymáchá a pověsí.  Nejlíp se s tím perou ponožky.“

   Ani vaření nebylo  pro naše experty jednoduché. Sem tam se našel jeden, který osvědčil jakés takés znalosti. A měl to spočítané. Vařil pro ostatní, kteří do té doby neuměli ani čaj. Nebo se střídali. Než se počet stavbařů rozšířil na rozumné množství a přijel kuchař a postavila se jídelna, uměli vařit skoro všichni. A našli se specialisté, kteří zvládali i složitá jídla. A našli se takoví, kteří postavili kolonu a zásobovali pitím celou společnost. Pálili z rozinek, z rýže, z datlí…

   V Mongolsku to měli naši pánové jednodušší, mnozí vycestovali i s rodinou. Tam bylo bydlení se sporákem i s tekoucí vodou. Ale běda, když manželka odjela. Pak stáli bezradně nad sporákem a vedli hrdinské řeči. Přece to nemůže být takový problém, upéct kuře a k tomu nějaké brambory. Všechno se dalo koupit na místním trhu. Tušíte správně, k nedělnímu obědu byly jen brambory. Kuře sice mělo krásnou křupavou kůrčičku, ale hoši je zapomněli vykuchat. Skončilo v popelnici.

   „Lednička? Ani omylem, “ přidal se do vzpomínání Mirek. „Naštěstí jsem měl balkon. Vpravo půlka prasete, vlevo půlka hovězího. Uprostřed sekyra. Maso ztvrdlé mrazem na kost. A když byl balkon prázdný, bylo jaro.“

  Nebyly to jen problémy s praním a vařením, co museli naši experti řešit. „O jednoho našeho kluka jsme se fakt báli,“ přiznal Laďa. „Byl to inženýr přes elektriku, odborník, jakých je málo. Ale nezkušený, bojácný, bez zkušeností a kuráže. Za všechno děkoval, nikdy nezvedl hlas, po večerech sedával sám a psal dopisy mamince. Naprosto nevhodný typ pro divokou Afriku. Jenže ten nesmělý a samotářský chlapec se zamiloval do místní krásky. A zamiloval se opravdu vážně, chtěl se s ní oženit. Zjistili jsme to, až když začal shánět peníze, dokonce si o ně psal rodičům. Nevěsta byla drahá, její rodina za ni chtěla nějaký dobytek. Když to prasklo, posadili kluka na první letadlo domů, láska, neláska.“

  „Tak to já znám víc těch, kteří se sice zamilovali, ale o ženění nechtěli ani slyšet,“ zasmál se Luboš. „Ono by to ani nešlo, doma měli ženu a děcka. A zase tam s námi byli takoví, kteří nevytáhli po celou dobu paty z ubytovny. Svět pro ně končil u plotu kolem staveniště. Jen málokteří se vydali někam do města, prolézat cizokrajné tržiště nebo obdivovat místní architekturu.“

   „Snad nejdál to dotáhl Miloš, technik od strojařů. Rozhodl se, že když už je v Indii, tak musí vidět Tádž Mahál. Nasedl na vlak a jel. Sám, bez povolení, bez patřičných dokladů. A skoro se mu to podařilo, než ho chytili. Dlouho musel vysvětlovat, že je jen turista a ne špion. I když se z té šlamastiky dostal s odřenýma ušima, dlouho se s tím nemohl smířit.“

   „Psychika nám někdy dávala pořádně zabrat,“ ozval se zamyšleně Ludvík. „Přes týden to šlo, na hlouposti nebyl čas. Brodili jsme se od rána do večera v bahně, řešili neřešitelné, nanejvýš přemýšleli, co k večeři. Ale dny volna, to byl oříšek. Někteří celý den neslezli z kavalce a prospali celou neděli, jiní vyrazili po okolí. Ostatní se nudili, začali vzpomínat, nebo se poprali." 

   "V Kazachstánu jsme objevili hudební nástroje, které sem poslali svazákům. Nikdo z nich na ně neuměl hrát," řekl Josef. "Tak jsme si je půjčili a začali zkoušet. Kupodivu jsme dali pár písniček dohromady a dokonce se to dalo poslouchat. Hráli jsme odjíždějícím na rozloučenou, vítali jsme nové turnusy, naše kapela hrála při narozeninách a svátcích. Uspořádali jsme každou sobotu kulturní večer s programem. Divili byste se, co v těch klucích dřímalo. Jeden recitoval, další uměl tančit, jiný zpívat, našel se i kouzelník. Nouze naučila Dalibora…

   Abychom úplně nezvlčili, hodili jsme se do gala. Naleštěné boty, čistá košile, kravata. Chápali jsme, proč se Angličané oblékali k obědu i na pustém ostrově. Cítili jsme to stejně. Hned se nám zvedla nálada a chmury odvál rytmus známých písniček a společné veselí.“

   „Jen o Vánocích to nefungovalo, to byli smutní i ti nejdrsnější z drsných,“ prohodil najednou Marek, jeden z nejstarších harcovníků, který projel ve službách firmy snad půl světa. „Vždycky jsme nastrojili stromeček, ať už to byl cedr v Mongolsku, nebo fíkus v Iráku. Sotva jsme ale pustili koledy a zapálili svíčky, chlapi zmlkli a zvážněli. Bylo vidět, že jsou v duchu daleko odtud, u svých rodin, doma.“

  Říká se, že z chlapce udělá chlapa vojna. Já ale vím, co s mužským udělá několikaměsíční odloučení v polních podmínkách zahraniční stavby.