Ten gril nám byl čert dlužen

   Rozhodl jsem se, že letos své kulatiny oslavím na zahradě.  Počasí se zdálo příznivé, jaro přišlo dřív než jindy a zahrádkářská kolonie je daleko od paneláků, takže nebudeme rušit sousedy, i když si při ohníčku zazpíváme. Vlastně to byl nápad mé ženy Růženy, jako ostatně vždycky.

   Sezvali jsme všechny děti i s jejich početnými rodinami, pár přátel, nějaké sousedy a kamarády z firmy. Účast přislíbila i teta Andulka z Plzně, Růženčina starší sestra.  Andulka, spíš Andula. Příšerně nespolečenská ženská, pedant a věčný nespokojenec.  Kvůli ní se chtěla Růženka vytáhnout. Uklízela a cídila byt jako o velkých svátcích, pak se pustila do úklidu zahradní chatky. Čekal jsem, kdy začne leštit kameny i na skalce před chatou. Pak začala vypékat cukroví a dorty, nakládat kuřecí křidélka, stehýnka a stejky. Zlatým hřebem večera mělo být grilování. To jsem měl říci hned na začátku – ten gril byl nový, takový tajný – netajný narozeninový dárek pro mne. Samozřejmě jsme ho kupovali spolu, Růženka není technický typ.

   Vybral jsem si ten největší, co tam měli. Na zahradě trávíme celé léto, víkendy, část dovolené, chvilky s dětmi. Tam se gril využije. Docela jsem se těšil, až ho vybalím z krabice a usadím na to nejvhodnější místo. Grilování je chlapská záležitost, ženské ke grilu nemají ten správný vztah. Úplně jsem cítil, jak se masíčko svíjí a měkne, jak voní bylinky a popraskává dřevěné uhlí. A kolem postávají hosté, obdivují zručnost, s jakou obracím plátky masa, kontroluji teplotu a jak nabízím svým oblíbencům ty nejlepší kousky.

   Příprava oslav se netočila jen kolem grilu. Několikrát jsem hnal auto směrem k zahradě, než byla Růženka jakž takž spokojená.  Napřed se jí zdálo, že je na chatě málo židlí, pak talířů. Taky ten kobereček z předsíně se hodil akorát na terasu, aby hostům nezábla chodidla. Naposled jsem jel s několika spacáky, dekami a s pohodlným ušákem pro tetu Andulku, která má chuděra potíže se zády. Připadal jsem si jako stěhovák a úplně jsem chápal uštěpačné poznámky sousedů, kteří každý náklad patřičně okomentovali z oken nebo z lavičky před domem. A to jsem měl teprve odvážet jídlo a pití, kotel guláše, krabice slaných tyček a bednu zeleniny. Dopoledne před oslavou seděla Růženka ještě v salónu krásy, když já jsem nakládal poslední krabice.  Sotva jsem se stačil osprchovat a oholit.

   Když jsme dorazili na chatu, seděla už teta Andulka v ušáku a komandovala rozlítané synovce a neteře. Dospělí si pilně přihýbali na přivítanou a na stolech mizely chlebíčky. Než jsem rozbalil všechny dárky a se všemi si potřásl rukou, odpoledne pokročilo a já jsem zapálil gril. To blaho! Všichni jej obdivovali, tak jak jsem si to představoval.  Sundal jsem kravatu a opásal se – snad poprvé v životě – kuchyňskou zástěrou a na hlavu si nasadil kuchařskou čepici z papírového pytlíku.  Děti výskaly, dospělí naráželi štěně piva, ženské upejpavě ohryzávaly křidélka. Slivovice tekla proudem, došlo i na zpěv a všiml jsem si, že i teta Andulka ve svém ušáku na terase olizuje prsty a dokonce se usmívá.

   Už byl pozdní večer, když se děti konečně unavily a nacpaly se ke spaní do horních postelí. Ti, co to měli blíž, jeli spát domů. Ostatní usnuli tam, kde právě bylo místo. Vzal jsem Růženku kolem ramen. „Tak jsme to zmákli, děvče. Ten gril, to byl teda ohromný nápad. “ Přitulila se ke mně jako za mlada. Dal jsem si poslední kalíšek a teplou nocí, taky jako za mlada, jsme spolu kráčeli k sídlišti.

   „Tys nezamkla?“ Dveře do bytu držela jen koule.

   „Já? Kdo šel poslední?“ Vběhl jsem dovnitř.  Čekal jsem všechno možné, ale tohle ne. Stál jsem uprostřed vybíleného bytu.  Zmizela televize, elektronika, originál obrazu po babičce, šperky, peníze i všechna eura na naši dovolenou. Nikdo si ničeho nevšiml. Sousedé mysleli, že ještě stěhujeme na chatu. Růženka seděla zlomeně v kuchyni.

   „Ten gril nám byl čert dlužen.“