Olinka byla jako vzácný motýl

    Vracel se sídlištěm z hospody po zavírací době.  Mrzlo jen praštělo. Jen málokteré okno ještě svítilo. Už vklouzly do peřin i hospodyňky zničené předvánočním úklidem. Pak dostal nápad. Půjde pozdravit Olinku. Marně lomcoval dveřmi od domu. Nedá se nic dělat, poleze nahoru.  Deváté patro? Co to je pro sportovce, jako je on.

   Olinka. Krásná holka. Veselá, přívětivá. Jedináček, zhýčkaný socialistickým blahobytem.  Zaťuká jí na okýnko, ta se bude divit. Ještě svítí, beruška roztomilá. Svižně se vyhoupl na první balkon. Sundal si rukavice. Br, to železo pěkně studí.  Druhé patro. Pořád to jde. Ve třetím patře zavadil o květináč. Tak tak jej zachytil v letu, přece nechce vzbudit celý barák. Čtvrté patro, páté, šesté. Všude je ticho a klid, přestal dokonce cítit tu vlezlou zimu.  Možná se i trošku zapotil. To nic, u Olinky se třeba i osprchuje.

   Je to chytrá holka. Dokonce maturovala s vyznamenáním. Uměla se oblékat i česat, kluci po ní šíleli, holky jí záviděly. Rodiče se v ní viděli a nešetřili.  Veselou mladou krev se jim ale uhlídat nepodařilo. Místo skript a pokojíku na koleji koupili plínky a kočárek.  Postarali se o byt, ať jsou mladí sami. Naštěstí nový zeťák nebyl žádný hejsek. Olinku by nosil na rukou a při studiu brigádničil, jen aby Olince nic nechybělo. Jezdil domů každý víkend, uklízel, přebaloval, dokonce i vařil. Přes týden zaskočili Olinčini rodiče. 

   Idylka. Idylka? Olinka si život představovala jinak. Chtěla se bavit, tancovat, toulat se s kamarády. Najednou bylo všechno pryč. Ze dne na den. Tancovala v prázdném bytě kolem plačícího dítěte, které bylo třeba krmit, koupat, uspávat. Nic z toho neuměla. Občas se zastavila některá z kamarádek s novinkami, přinesla lahvinku a pár zákusků. Olince se zdálo, jako by přišla z jiného světa, do kterého ona už nepatří. Jakmile odešla, vrátilo se to nudné ticho, povinnosti, brečící děcko, kterému lezly první zoubky. V dřezu se hromadilo připálené nádobí, v koši se vršilo špinavé prádýlko, které už začalo zapáchat. A do pátku daleko. Do pátku, kdy se vždy vrátil z koleje manžel. Její manžel. Jaké to bylo najednou cizí slovo. Jako pro cizího člověka.

   Dozvěděl se to náhodou, na první domovní schůzi, které se zúčastnil, svolané mimořádně o víkendu kvůli nějakým opravám.  Připadal si mezi starousedlíky jako cizinec. Někdo si stěžoval. To víte, panelák. Mejdany v devátém patře se staly pravidlem. Hudba burácela do okolí a opilecký řev nabíral decibely s přibývajícím množstvím vypitého alkoholu a pokročilou noční hodinou.  Pozvracený výtah. S tím se musí něco udělat, lidé chtějí spát. Pomalu pochopil, že ti lidé mluví o mejdanech v jeho bytě. Olinka. Taková krásná, něžná holka, jako vzácný motýlek. Každý mu ji záviděl.

   Chvilku byl klid. Příměří, usmíření. Hory slibů, na cestě druhé dítě.  Do promoce zbýval ještě rok. Mejdany ustaly. Alkohol se ale vplížil tiše. O to urputněji. Obě děti teď byly více u babičky s dědou, než doma. Jak to mohlo skončit? Nepomohla ani léčebna. Rozvodový soud svěřil děti otci. Odstěhoval se s nimi pryč, Olinka zůstala sama. Z každého zaměstnání ji vyhodili. Pro pití i krádeže. Pro nespolehlivost. Začala rozprodávat zlato i zařízení z bytu.  Nakonec prodala i ten byt. Zůstal jí jen klíč od domu. Chvíli přespávala na vyhozené matraci v technické části sklepa, mezi rozvody vody a topení, kde se to hemžilo potkany a hmyzem. Pak  ji tam objevil domovník a na poklop dal nový zámek.  Myla se v hospodě. Štamgasti už ji znali, občas jí zaplatili pití. Šla i za polívku.

   Ještě jednou měla šanci. To když si ji vzal domů jeden optimista. Naložil ji do vany, koupil jí nové oblečení, hlídal ji na každém kroku. Olinka se měnila jako mávnutím čarovného proutku. Ze zanedbané ženské se zplihlými vlasy, utrženým podlemem na kabátě, sešmajdanými botami a roztrhanými punčochami se během několika týdnů vylíhnul krásný barevný motýl. Už zase mohla mezi lidi, dokonce se vídala s dětmi. Čekáte šťastný konec? Nevydržela.

   Vraťme se na balkon k tomu blbci. V šestém patře nabral dech a pokračoval nahoru. Sedm, osm, devět. Konečně. Přes hustou záclonu do pokoje nebylo vidět. Jemně zaťukal. Jen aby ji nevyděsil.

   Starý Dvořáček odložil noviny, pečlivě je složil a položil na ně brýle. Asi si trochu zdřímnul. Zkušeně potěžkal prázdnou láhev od večerního pivka.  Ani kapka. Povzdechl si a ztěžka se vysoukal z křesla. Je čas jít spát. Vtom zaslechl to ťukání. Ne, nezdálo se mu to. Odhrnul záclonu a otevřel balkonové dveře. Chvilku na sebe zírali.

   „Já jdu na návštěvu k Olince,“ vyblebtal ze sebe chlap.

   „Spletl sis stupačku, kámo, ta bydlí vedle.“ Dvořáčka to nevyvedlo z míry. „A vlastně už tam nebydlí, někam se odstěhovala, chválabohu.“

   Chlap se podíval dolů. Znejistěl. „Pustíte mne ven přes váš byt?“

   „Kudy přišels, tudy se vrať,“ odsekl rozvážně Dvořáček a bouchl mu dveřmi před nosem.  Ignoroval dopitou láhev a zamířil do koupelny. Ještě cestou do ložnice nahlédl na balkon. Spiderman už tam nebyl.